Most do budoucnosti. Laboratoř socialistické modernity na severu Čech

Otázku, proč se část společnosti dodnes silně identifikuje s érou socialismu, lze jistě odbýt slovy ve smyslu „nikdy se nevrátí pohádka mládí“. Ale lze také hledat odpověď vážně. Za důvod ostalgie pak můžeme označit vzdor vůči „informační neuspořádanosti“ dneška a sentiment po době, která naordinovala masám identitu pokrokové společnosti, jež vědecky buduje nový sociální, technologický a estetický řád světa.

Právě z pohledu socialistické modernity, jejích proměn a srovnáním se Západem historik Matěj Spurný ve studii Most do budoucnosti popisuje jeden z nejpříznačnějších příběhů našich novodobých dějin. Destrukci živého a zároveň kulturně a historicky cenného města Mostu kvůli hnědouhelnému podloží – a jeho opětovnou výstavbu opodál.

Laboratoř šťastných zítřků

Spurného práce představuje jeden z nejkomplexnějších příspěvků k uvažování o normalizaci. Především celý „socialistický experiment“ nahlíží v širším záběru – jako součást poválečného uvažování, které bylo vlastní i západním demokraciím. Víc než na represivní charakter socialistického stranostátu se tak Spurný soustředí na to, na čem zakládal svou legitimitu, s níž prosazoval i značně kontroverzní rozhodnutí – tedy na jeho vizionářství. Normalizaci pak autor interpretuje jako tzv. reflexivní modernitu, kdy se součástí dobového diskurzu stávají další, nejen objemově hospodářská hlediska, ale například i ochrana přírody a památková péče – což byl opět ozvuk západního trendu.

Spurného kniha přesto…