Nečekat, co udělají oni

Následující řádky podávají stručný návod, jak se může člověk proměnit z celkem nenápadného umělce a bohéma v nejdůležitější osobnost své země, v tvůrce jejích dějin a svobody. Muž, který tu tajemnou proměnu podstoupil,  by se 5. října dožil osmdesáti let.

Začátek července roku 1968. Jednatřicetiletý Václav Havel má na svém kontě několik mezinárodně úspěšných divadelních her, pověst prvotřídního divadelního publicisty a také skvělého kumpána do kavárenských debat o všem možném. Éra odstrkovaného dítěte z milionářské rodiny, vyučeného laboranta a kulisáka, zdá se, končí. Nedávno se vrátil z Ameriky, na stole má nabídku na stáže v západní Evropě. Teď ale stojí na hradní recepci, kde si chtějí straničtí bossové poklábosit se spisovateli. V ruce drží sklenici s koňakem a vykládá davy zbožňovanému Alexanderu Dubčekovi, co by měl rozhodně udělat: zbavit se iluzí o Kremlu, nebýt v defenzivě, povolit sociální demokracii, nedělat těžkosti propuštěným politickým vězňům, a hlavně pořád nepacifikovat veřejnost ve snaze, že mu to u Rusů nějak pomůže. Dubček pozorně naslouchá, občas se sám na něco zeptá a na Havla to dělá dojem. „Z mých rad si, pravda, moc nevzal, ale tím, že se se mnou vůbec bavil, si mne zcela získal,“ prohlásil později Havel. Ještě pár týdnů po recepci pak bude na rozdíl od řady svých blízkých přátel a manželky Olgy věřit, že Dubček je schopen povolit skutečnou demokracii.

„V žádném centru politického dění jsem tehdy nebyl,“ namítal Havel v knize Dálkový výslech Karla Hvížďaly. „Na jaře ’68 jsem hlavně cestoval, protože jsem poprvé dostal pas.“ Také ale stačil uveřejnit článek Na téma opozice, kde navrhoval založení opoziční demokratické strany, sám si za to však později šel na nervy: „Něco takového má navrhovat jen ten, kdo skutečně chce stranu založit – a to já přirozeně nechtěl. Jako spisovatel jsem svou roli viděl v tom, že jsem svědkem doby. Nemínil jsem se stát politikem, tím, kdo organizuje zlepšení světa.“ Na své okolí nicméně Havel v době pražského jara působil jinak. „Byl od začátku zaujat veřejným děním a chodil na veřejná shromáždění. Diskutoval s politiky, přestože jsme se s ním hádali, že to nemá smysl. Byli to přece pořád komunisté,“ vzpomíná jeho přítel, sochař Jan Koblasa. Sám nevěřil, že se socialismus dá nějak „opravit“, a nevěřil tomu ani Havel, ale prostě nebyl typ, který čeká doma na inspiraci. Potřeboval veřejně žít a navíc ho jako spisovatele bavila neschopnost tehdejších byrokratů komunikovat normální lidskou řečí. Jenže něco jiného bylo psát absurdní hry inspirované nakažlivou zabedněností komunistické elity a něco jiného pokoušet se s ní o normální dialog. „I Olga byla tehdy proti,“ vzpomíná Koblasa. „Říkala mu, že s komunisty vůbec nemá smysl mluvit a že má raději dělat něco pořádného.“

Havel proti Kunderovi

Jednadvacátý srpen 1968 zastihl Havla v Liberci, kam odjel s hercem Janem Třískou na jakousi kamarádskou pitku. Po příjezdu tanků však rychle vystřízlivěli: obsadili místní rozhlasové studio a vysílali odtud návody na pasivní rezistenci. Instruktážní a často patetické texty vyzývaly posluchače, aby odstraňovali ze silnic směrovky, pomáhali udržovat provoz nemocnic, bojkotovali všechno, co po nich okupanti budou chtít. Tyhle texty Havel dodnes považuje za vlastní a zařadil je do svých sebraných spisů, přestože je vysílal jménem libereckých úředníků. Některé jsou pro něj typické: „Vyzýváme k péči o to, aby si všechny nápisy, plakáty a transparenty určené okupantům udržely vtip a noblesu, kterou až dosud měly, a aby se mezi nimi neobjevovaly takové, které by nebyly v souladu s naší morální převahou nad okupanty.“ Některé překvapí: „Všechny občany, kteří se dali do služeb okupantům, chápejte jako zrádce, oznamujte jejich jména na vývěskách, mařte jejich poslání a varujte před nimi spoluobčany. Pracovníci veřejné a státní bezpečnosti, prokuratur a soudů nechť na ně vydávají zatykače, pokoušejí se je zajistit, vznášejí na ně žaloby pro vlastizradu a odsuzují je.“ Text z 26. srpna 1968 je reakcí na okupaci, která v Liberci probíhala drsněji než jinde: v prvních dnech tu Rusové zanechali čtyřicet pět raněných a devět mrtvých.

Na podzim 1968 odřekl Havel měsíční stipendium v Itálii a strávil několik měsíců hlavně diskusemi. „Zdůrazňoval jsem, že každý ústupek vede jen k dalším ústupkům a že není kam couvat, protože za zády máme jen propast,“ vzpomínal později. Koncem roku začali politici mluvit o „reálném východisku“ a přesvědčovat lidi, že radikální odpor proti okupaci by mohl mít „nedozírné následky“, například připojení k Sovětskému svazu. V prosinci Havel publikoval text s názvem Falešné dilema. Politici podle něj nemají právo proměňovat občany v rukojmí, aby se sami zachránili. „Nedělit se s politiky o jejich starosti, nesnažit se je chápat a vžívat se do jejich situace, ale žádat je, aby se oni pokusili chápat nás. Nepřistoupit na to, že jsou tu nějaké ,objektivní podmínky‘. A činit politiky odpovědnými za to, jak na své podmínky reagujeme my.“

Tak jasné, srozumitelné pojmenování „problému“ tehdy nedokázal nikdo a mladý Havel se pomalu, ale jistě dostává do pozice člověka, který svým politickým myšlením a schopností jasně formulovat jako by ani nepatřil do poststalinské východní Evropy. Zcela přelomový je v tomto směru ale až další Havlův důležitý text – polemika s Milanem Kunderou. Dramatické pookupační atmosféře plné patosu, romantiky a velkých slov se nedovedl ubránit ani tento známý český spisovatel a v eseji Český úděl vyzdvihuje „národní české kvality“. Přitom prohlašuje, že Češi díky pražskému jaru stanuli „ve středu světových dějin“, protože poprvé usilovali o socialismus bez všemoci tajné policie, se svobodou psaného i mluveného slova.

Havel ve své brilantní a také tvrdé odpovědi mimo jiné namítá: „Budeme-li si namlouvat, že země, která chtěla zavést svobodu slova a zabránit zvůli tajné policie, stanula kvůli tomu ve středu světových dějin, nestaneme se ničím jiným než samolibými šmoky směšnými svým provinciálním mesianismem.“

Dodnes živá polemika Havla a Kundery vystihuje ducha doby, kdy se lidé před pádem do propasti normalizace posilovali aspoň sebeoslavnými projevy. Havlova střízlivá námitka, že na svobodě tisku a na životě bez tajné policie není nic nového, revolučního ani obdivuhodného, protože tak to má normálně být, působila v patetické atmosféře jako rouhání. Československá společnost nežila už třicet let normálním životem, vždycky tu byl nějaký nepřítel, vždycky bylo nějaké „oni“ a „my“. Ve společnosti rozdělené na okupanty a oběti, na komunisty a nekomunisty začal Havel nenápadně a s narůstajícím důrazem razit tehdy revoluční názor, že vůbec nejde o ideologii, ale o kvalitu obyčejného jedinečného lidského života, kterému mají společenské struktury sloužit, a ne ho ovládat.

Takové přirozené společenské instituce však musí mít přirozený základ – a ten tu chyběl. Necelý rok po okupaci zkouší Havel na Dubčeka zapůsobit znovu. Píše mu dopis s výzvou, aby si udržel morální kredit, otevřeně lidem řekl, jaká je situace (zvítězil okupant), a se ctí odstoupil. Jinými slovy, pokud už nedokázal změnit Československo, měl by si aspoň formálně stát za svým. Dubček neposlechl, psychicky se zhroutil a tři dny po 21. srpnu 1969 z pozice předsedy parlamentu podepsal tzv. Zákonné opatření číslo 99, v němž nový komunistický boss a skutečný vládce země Gustáv Husák vytyčil kurz do budoucna. Za účast na demonstracích měly být tvrdé tresty, stejně jako za pobuřování a „hanobení státu“. Kvůli rychlejšímu zúčtování s nespokojenci se zkracovalo trestní řízení, na tři týdny se naopak prodloužila doba, po kterou je možné držet člověka za mřížemi bez sdělení obvinění. Mocný nástroj měl nejen pacifikovat buřiče, ale předznamenával také éru konečného zúčtování s nimi – od jara 1970 začaly čistky ve všech sférách veřejného a profesního života, od strany samotné přes vysoké školy, umělecké svazy, média až po úřady a fabriky. Podle historiků připravila nastupující normalizace o práci (nebo je v ní vážně diskriminovala) sedm set padesát tisíc lidí. Václav Havel to měl okusit mezi prvními.

Apartheid

„John Lennon jednou řekl, že sedmdesátá léta stála za hovno. O to ponuřejší byla v Československu,“ glosoval Václav Havel období v Československu navždy pojmenované jako normalizace. Název pocházel z často opakované výhrůžky komunistů, že je po chaosu a rozvratu pražského jara nutné „normalizovat situaci“. V praxi to znamenalo éru, kdy všichni lidé, kteří měli v práci „co ztratit“ (dobré místo, funkci), museli přijít před komisi složenou často ze jejich kolegů či známých a potupně prohlásit, že úsilí zavést v Československu více svobody bylo „pokusem o imperialistickou kontrarevoluci“ a následný vpád komunistických vojsk nebyl okupací, nýbrž „bratrskou pomocí“. Pokud to někdo odmítl udělat, byl vyhozen, označen v „kádrových materiálech“ za nepřítele a ztratil šanci na dobré zaměstnání ve svém oboru. Někdo emigroval, někdo to odmítl říct, někdo k prověrkám vůbec nešel.

Havel byl třetí případ. Ještě v létě 1969 připravil spolu s několika dalšími intelektuály prohlášení Deset bodů, odsuzující nastupující normalizaci. Byl obviněn z podvracení republiky. V nevyzpytatelné době, která se učila trestat neposlušné selektivně a podle tajemné vnitřní logiky, měl tentokrát štěstí: po roce „vyšetřování“ bylo stíhání odloženo. Když ale v zimě připravil k vydání sborník literárních textů osmnácti autorů s názvem Podoby 2, šla kniha do stoupy a všech osmnáct autorů bylo okamžitě zakázáno. V roce 1970 už o Havlovi vycházely pomlouvačné články v Rudém právu, byl zostouzen v rozhlase a televizi. Jeho nová hra Spiklenci, pojednávající o imaginární revoluci, která skončí vítězstvím diktátora, se nesměla hrát, stejně jako žádná další. Ředitel Divadla Na zábradlí, kde se Havel v šedesátých letech proslavil, mu zakázal vstup do budovy, jeho jméno bylo mezi těmi, která byla vymazána z čítanek.

Českou společnost v čase čistek ovládl strach a Havel čím dál častěji zakoušel, jaké to je, když před ním staří známí přecházejí na druhý chodník, aby je náhodou ve společnosti zakázaného spisovatele neviděl nějaký udavač, což by mohlo ohrozit křehké kariérní jistoty. Začal se stranit společnosti a časem se rozhodl pro odchod z metropole. „Prahu jsem opustil definitivně ve chvíli, kdy jsem zjistil, že tam nemám co dělat, že tam totiž nemohu nijak působit v oblasti svého povolání, kvalifikace,“ vysvětloval o pět let později na své chalupě na Hrádečku pro samizdatovou knihu rozhovorů svému příteli Jiřímu Ledererovi. „Další věcí, která na to asi měla vliv, je politický apartheid. V Praze se s ním člověk na každém kroku setkává, stále aby trávil čas úvahami, komu uškodí a komu ne, když ho navštíví. Stále aby se člověk zanášel tak hloupými problémy, jak ke komu se může hlásit a ke komu se hlásit nemá, kam může přijít a kam by raději chodit neměl, aby z toho někdo nebyl nervózní nebo aby z toho někdo neměl popotahování.“

Na venkov

Přestěhováním na chalupu v Podkrkonoší se zakázaný dramatik v podstatě stáhl z veřejného života, i když ani pak nevynechal jedinou příležitost podepsat petici za propuštění politických vězňů. Začátkem sedmdesátých let se odehrály dva velké procesy: jednak s tzv. revoluční mládeží (Petr Uhl a spol.) a zadruhé s lidmi kolem Jaroslava Šabaty, kteří před volbami roznášeli letáky s informacemi se sdělením, že účast ve fraškovitých, manifestačních volbách s jedinou povolenou kandidátkou není povinná. Nutno ale dodat, že Havel ani po angažmá kolem okupace ještě zdaleka nebyl nejvýraznější postavou mezi oponenty režimu. „Tehdy měli lidé v paměti hlavně osobnosti spojené s reformním komunismem šedesátých let, jako byl třeba bývalý ministr zahraničí Jiří Hájek,“ říká bývalý disident a šéf knihovny Libri prohibiti Jiří Gruntorád. „Také od autora 2000 slov Ludvíka Vaculíka se čekalo, že by se mohl hodně angažovat. V případě Havla nebyla očekávání tak velká.“ Právě odchodem z Prahy na venkov si však dramatik připravil půdu pro to stát se budoucím lídrem opozice.

Dům na Hrádečku u Trutnova se stal oblíbenou destinací pražské kulturní bohémy už v polovině šedesátých let. Vytížený dramatik tehdy zjistil, že na psaní potřebuje klid, a přítel kulisák ze Zábradlí Andrej Krob ho vzal na svou chalupu. Havlovi se na Hrádečku zalíbilo a brzy se mu podařilo koupit sousední dům. Zařizoval ho s pomocí výtvarníka Libora Fáry tak, aby co nejvíc respektoval původní duch sudetského stavení. Fára přidal navrch několik vlastních nápadů, například ze starých zemědělských pluhů sestavil na zahradě sochu a obarvil ji nažluto. „Václav měl rád, když tam jezdili lidé různých názorů, měl velký dar je spojovat,“ vzpomínala na dýchánky na Hrádečku Fárova žena, kunsthistorička Anna. „My jsme tam třeba vozili dva velké siamské kocoury a Marta Kubišová dva psy. Na první pohled ta situace vypadá problematicky, ale u Havlů leželi společně spokojeně u krbu. To je pro atmosféru na Hrádečku docela příznačné.“

Svůj talent sbližovat různé živočišné druhy osvědčil Havel i s nástupem normalizace, kdy na svou chalupu začal zvát kolegy spisovatele z různých okruhů. Pravidelně se tu scházeli bývalí a nyní zakázaní komunisté jako Kohout, Vaculík, Klíma, Trefulka, paralelně pak antikomunisté Urbánek, Hiršal, Kopta nebo Vohryzek. Podobně jako při formálnějších setkáních v domě Pavla Kohouta na Sázavě si tu navzájem četli své nové texty, popíjeli, diskutovali. „Tyto dvě party postupně ,fúzovaly‘, což byl úkaz dost symptomatický: rozdílná minulost a někdejší názorová dělítka dávno ztratila význam, byli jsme na jedné lodi,“ komentoval to Havel. Už v té době byl živ z honorářů za uvedení svých děl v zahraničí, v roce 1974 ale nečekaně na deset měsíců nastoupil na místo dělníka do trutnovského pivovaru, kam dojížděl ve svém mercedesu. Jinak doma na Hrádečku měl vcelku pravidelný životní rytmus: přes den se věnoval domu a hostům, večer poslouchal Svobodnou Evropu, v noci zalézal do své pracovny a psal. Přestože v jeho zápiscích a rozhovorech najdeme zmínky o depresích i povzdechy, jak je pro dramatika obtížné psát bez možnosti ověřit si smysl své práce na jevišti, navenek působil Havel vždy dobře naladěný a vyrovnaný. „On ani Olga si nikdy nestěžovali, nikdy nedávali najevo žádné problémy,“ vzpomíná rodinný přítel a soused Andrej Krob.

Vyrovnaně se Havel vypořádal také s policejním dozorem. I před Chartou 77 byl na Hrádečku velmi často sledován, časem přibyly domovní prohlídky, permanentní dozor při návštěvách Prahy, kde později policie neustále seděla před jeho dveřmi a na ulici, v obchodě, na poště, všude chodila několik kroků za ním. Na Hrádečku si policie udělala stálou pozorovací budku a vypracovala promyšlenou nátlakovou strategii. „Když potřebovali, aby se tam nebo odtamtud nikdo nedostal, navezli třeba na příjezdovou cestu hromadu štěrku, jako že se opravuje silnice,“ vzpomíná Andrej Krob. „Časté byly také domovní prohlídky, to vždycky počkali, až všichni v noci usnou, pak zabušili na dveře a začali lítat po celém domě.“ O Havlově sledování koluje mnoho historek, v nichž se potkává orwellovská hrůza normalizačního Československa s až humorně lidskou stránkou věci. Jednou třeba policejní volha při sledování Havlova vozu sjela do příkopu, nepřítel státu číslo jedna ovšem neujel, nýbrž zastavil a pomáhal svým pronásledovatelům dostat auto zpátky na silnici. „Nebo jednou zaklepal na dveře takový mladý policajt a ptal se, jestli večer nepůjdeme do letního kina na western Butch Cassidy a Sundance Kid,“ směje se po letech Krob. „Když se Vašek ptal proč, odpověděl ten kluk, že by ten film rád viděl.“ Kdo na Hrádeček za Havlem jezdil, dostával se samozřejmě do hledáčku tajné policie také (pokud už v něm nebyl). Podle Zdeňka Urbánka, jednoho z nejlepších Havlových přátel, to však nikdo neřešil jako dilema. „Nikdo z nás, kdo tam jezdil, nepřemýšlel, jestli tím riskuje,“ vzpomínal. „To bylo naprosto samozřejmé, a pokud si chtěl člověk uchovat vnitřní svobodu, musel s tím počítat.“

Konec mlhoviny

Je příznačné, že většině pamětníků se první polovina sedmdesátých let vybavuje jako nejasná šmouha, v níž jako by neexistovaly žádné milníky ani události. „Začíná éra rezignované apatie a obsáhlé demoralizace, začíná éra šedivé totalitně konzumní každodennosti,“ řekl později Havel v rozhovoru s Karlem Hvížďalou. „Mně osobně splývá první polovina sedmdesátých let v jednu beztvarou mlhovinu, nedokázal bych už třebas říct, čím se lišil rok 1972 od roku 1973.“ V podivně bezčasé atmosféře v něm ale uzrával pocit, že musí něco udělat, aby se věci daly do pohybu. Aby se na zadušenou normalizační scénu vrátily události, čas – a dějiny.

Ten nápad zněl naprosto bláznivě: Havel se rozhodl napsat dlouhý dopis šéfovi komunistů Husákovi, v němž by co nejpregnantněji vystihl morální a sociální krizi v zemi a apeloval na její řešení. „Už jsem nechtěl být jen pasivním objektem dějin, zkusil jsem se stát na okamžik zase trochu jejich subjektem. Nečekat zkrátka pořád jen na to, co udělají ,oni‘, ale udělat naopak něco sám a donutit pro změnu ,je‘, aby se zabývali něčím jiným, než si sami naplánovali,“ vysvětlil později Havel.

Dopis připravoval víc než rok, konzultoval jej s přáteli (řada z nich si ťukala na hlavu, že to nemá smysl, jenom proti sobě ještě víc poštve policajty) a stále předělával, text se ale neúměrně natáhl, takže jej nakonec hodil do koše a začal nanovo. Za čtrnáct dní měl pak dopis o rozsahu dvaceti osmi stran strojopisu hotový. Jako datum vzniku určil 8. dubna a o dva dny později dopis poslal poštou Husákovi na ÚV KSČ. Zároveň text předal Československé tiskové kanceláři a západním tiskovým agenturám zastoupeným v Praze. Formu otevřeného dopisu pak vysvětlil hlavnímu adresátovi tak, že „chce zvýšit naději, že mu bude dopis skutečně doručen a že mu bude věnovat pozornost“.

Havel i řada jeho přátel se obávali, že bude zatčen. „Mám sbalený jakýsi pohotovostní balíček, v němž jsou cigarety, kartáček na zuby, pasta, mýdlo, nějaké knihy, trička, papír, projímadlo a ještě pár drobností. Ten balíček mívám u sebe, když opouštím dům,“ říkal o tři týdny později Jiřímu Ledererovi. Zatímco Havel čekal, kdy si pro něj přijdou, jeho dopis žil svým životem. Jak uvádí historik Jiří Suk v Havlově biografii, z Husákovy kanceláře se ozvali 17. dubna. Dopis Havlovi vrátili s vysvětlením, že skutečným adresátem není generální tajemník, ale západní média. Havel hned odpověděl, že by si měl Husák text přece jen přečíst, a opět vysvětlil podstatu otevřeného dopisu jako textu, který je určen pro celou československou veřejnost.

Oficiální média samozřejmě dopis neuveřejnila, plné znění ale otiskly exilové časopisy, vysílal se v exilovém rádiu, mezi lidmi kolovaly strojopisné kopie a západní tisk přirovnával autora k Solženicynovi. Ludvík Vaculík dopis šířil v rámci své edice Petlice a každé vydání opatřil v úvodu několika větami uznání: „V obdivu nad tím, jak přesně autor vyslovil i moje pocity a myšlenky, a ve strachu o něj opsal jsem si bez jeho vědomí toto jeho memorandum, ale spíš esej o kultuře, a dávám je číst přátelům, abych kromě souhlasu projevil i to, že chci spolu s ním nést i důsledky.“

Čteme-li Dopis Husákovi dnes, překvapí nás, s jakou přesností a nadhledem jeho odesilatel situaci v Československu pojmenoval – začíná analýzou skrytého strachu, který se stal komunistům hlavním nástrojem manipulace společnosti, definuje roli státní policie a pregnantně pojmenovává důsledky, k nimž promyšlený odosobněný teror státní moci vede: sobectví, kariérismus, lhostejnost, mravní krize, naprosté zmrtvění skutečného lidského života. Havlovi se podařilo nejen formulovat skutečný stav věcí, ale také – jak si předsevzal – donutit „je“, aby se zabývali něčím jiným, než si sami naplánovali.

Historik Suk si myslí, že sám Husák dopis nečetl, maximálně byl informován o jeho obsahu. Tajná bezpečnost však pečlivě monitorovala ohlas v západních novinách, články si vystřihávala a přikládala je do Havlova spisu. Některé si nechala přeložit. Režim se ale nakonec rozhodl pro zdrženlivost – Václav Havel svůj pohotovostní balíček nepotřeboval. Zatím.

Někdejší disident, dlouholetý předseda Senátu Petr Pithart k Havlovu kroku říká: „Dopis Husákovi byl pro tehdejší dobu, kdy se nedělo vůbec nic, naprosto klíčový. Do té doby se všechno dělo tajně, konspirativně. Dopis nebyl důležitý ani tak kvůli svému obsahu, ale proto, že to bylo poprvé, kdy někdo něco napsal a rozšiřoval pod svým jménem.“ Havel se vlastně pomyslně přihlásil a umožnil ostatním, aby se k němu přidali, pokud mají stejný názor. Sám Havel to tehdy komentoval slovy: „Psal jsem to prostě ve víře, že to může mít určitý společenskohygienický význam. Vůbec si myslím, že říkat pravdu má smysl vždycky, za všech okolností.“

Magor je důležitý

Proč se tedy zrovna z Havla stala v sedmdesátých letech zcela zásadní postava tehdejšího Československa, nejvýraznější z těch, kteří se rozhodli vzdorovat? Havel neměl formální vzdělání. Nemohl studovat, vyučil se laborantem, později si dodělal večerně FAMU. Jeho rodiče však byli vzdělaní lidé, vyrůstal obklopený knihami a pražskou intelektuální a uměleckou elitou. Pokud novinář hledá konkrétní lidi, kteří mohli mladého Havla ovlivnit, narazí na jeho blízký vztah ke Zdeňku Urbánkovi, na méně známého brněnského filozofa Josefa Šafaříka, za nímž Havel dojížděl spolu s dramatikem Josefem Topolem a který napsal  mezi jinými knihu – Sedm listů Melinovi (o té Havel mluvil jako o svojí duchovní bibli). V sedmdesátých letech chodil stejně jako desítky dalších na bytové přednášky filozofa Jana Patočky, který mluvil o morální devastaci normalizace a důležitosti odporu proti ní. „Sedělo nás třeba čtyřicet v jedné místnosti různě po zemi a Patočka mluvil o solidaritě otřesených a o tom, jak má smysl trpět pro důležité věci,“ vzpomíná Pithart. „Bylo to patetické, ale my odtud odcházeli jako uhranutí.“

Havel byl jedním z řadových posluchačů, neměl k Patočkovi přednostní přístup. Vše ale zapadalo do jeho názorů z konce šedesátých let. Mrtvolnost a úpadek normalizace jeho pocity jen znásobily. Vylíčit tehdejší atmosféru přitom není úplně snadné. Už tu nebyl teror, lidové soudy či koncentrační tábory padesátých let. Západ se nám ekonomicky vzdaloval, rozdíl však nebyl propastný jako později. Lidé chodili normálně do práce, normálně po vystání dlouhých front nakupovali, normálně se plácali do kolen u sobotní televizní komedie. Společnost měla svá nepsaná pravidla, která každý znal a která, pokud chtěl v klidu „normálně“ žít, neměl porušit. Znamenalo to nejen zapomenout na cestování nebo četbu problémových knih, ale třeba mlčet tváří v tvář tomu, že v práci, na radnici či ve vládě rozhodují morálně narušení diletanti, kteří svoji moc odvozují od jediné věci: od toho, že si je vlastizrádci sedící na hlavních sovětských tanků vybrali jako své oblíbence. Heslem doby bylo držet hubu a krok. Ten, komu se to nelíbilo a řekl to nahlas, riskoval velké problémy, celodenní výslechy ve služebnách tajné policie, ztrátu soukromí kvůli domovním prohlídkám, špiclování, někdy sem tam zbití nebo vězení. Stovky lidí tohle riskovaly, zbytek mlčel, díval se jinam či zmíněným diletantům poklonkoval. Protesty proti tomuhle způsobu žití byly v letech 1970–1975 vlastně jen dva: Havlův Dopis Husákovi a Zpráva o třetím českém hudebním obrození, v níž Ivan Martin Jirous popsal pro lidi v kulturním undergroundu cestu jakéhosi nenásilného odporu. Nebyla tedy náhoda, že po jejich spojení, byť bez přímé účasti Jirouse (seděl ve vězení), vznikla Charta 77, která měla tyhle dva texty podtrhnout a vrátit do poníženého Československa jakousi hrdost.

Dnes se tehdejší aktéři shodují v tom, že to byl především Havel, kdo cestu k Chartě 77 v rámci disentu ukázal a uhnětl její podobu. Všechno to začalo nenápadně. Začátkem roku 1976 přivedl k Havlovi jeden z jeho přátel o osm let mladšího Jirouse, tehdy uměleckého vedoucího skupiny Plastic People a jakéhosi duchovního vůdce hudebního undergroundu. Havel poslouchal rockovou hudbu a z Ameriky si přivezl spoustu desek, o ilegálních koncertech dlouhovlasé mládeže však nevěděl.

Přijít Jirousovi a jeho suitě na chuť nemuselo být pro intelektuála Havlova typu snadné: sám Jirous byl velice inteligentní a vzdělaný člověk, ale mluvil vulgárně, měl divoký vzhled i chování, dost pil. Totéž se v různých obměnách týkalo lidí kolem něho. Také hudba Plastiků a dalších skupin nebyla úplně libozvučná. Havel si nicméně s Jirousem okamžitě padl do oka. Jirous – sám intelektuál – sice intelektuály a snoby demonstrativně opovrhoval, Havel se mu ale také zalíbil: v debatě se neprosazoval, byl okázale slušný, projevoval velký zájem o to, co druhý říká, sám ze sebe si dělal legraci. Havel na druhou stranu pochopil, že má před sebou ukázku autentického života, od něhož on byl vzhledem ke své izolaci na Hrádečku a v debatních disidentských kroužcích odtržený. Když pak začala tajná policie pár týdnů po jejich schůzce Jirouse a jeho přátele zatýkat, Havel věděl, že je třeba jim pomoci. „Jako prvnímu mu došlo, jak je případ lidí kolem Jirouse důležitý. Do té doby byli pronásledovaní především prominenti, lidé z osmašedesátého. Nedělitelnost svobody byla jen jakousi frází, teď to ale dostalo jasný obsah. Tehdy se Havel rozhodl, že musíme tyhle lidi bránit a to bylo pro vznik Charty 77 zcela zásadní,“ vzpomíná Pithart.

Ještě srdíčko

Havel začal přesvědčovat „své“ intelektuály, vyloučené komunisty, katolické duchovní a další tehdejší „prominenty“, že chuligánů je nutné se demonstrativně zastat, i když je jim třeba jejich hudba protivná. Dařilo se mu to a všichni se pak v září 1976 sešli na chodbě pražského soudu, kde se chystal proces s Jirousem a dalšími máničkami (podrobně jsme o jeho výročí psali v minulém Respektu).

„Věděl jsem o něm už od jara ’68, osobně jsme se ale neznali,“ vzpomíná na Havla jeden z tvůrců Charty 77 Petr Uhl. „Na chodbě soudu nás pak někdo představil.“ Havel intuitivně cítil, že je třeba využít nenadálého spojení různých lidí, kteří se nebojí projevit kritický postoj k režimu, pro něco trvalejšího, a začátkem prosince sepsal další text, tentokrát už návrh prohlášení budoucí Charty 77. Text byl ideově nekonfliktní, neřešil, jestli má skončit vedoucí úloha KSČ nebo něco podobného. Šlo výlučně o text na obranu lidských práv. „Psal ho bezpochyby Havel,“ říká Petr Uhl. „Bylo to psané fixkama, byla tam srdíčka, to byl jeho styl.“ Za tři dny se konala další schůzka v bytě, o němž měli pocit, že není odposlouchávaný policií. Text se musel téměř o polovinu zkrátit, padaly návrhy na změny. Název vymyslel Pavel Kohout podle vzoru Magny charty libertatum. V debatě padaly ještě návrhy, aby šlo o jednorázové prohlášení, které nebude moci nikdo další podepsat. Havel byl ale proti a velká většina ho podpořila.

Těsně před Vánoci byl text hotový a rozjela se vskutku dobrodružná akce, kdy během několika dnů do konce roku měly být sebrané první podpisy a celé se to pak mělo rozeslat do západních novin, na úřady, do Svobodné Evropy a Hlasu Ameriky a všem signatářům. Podle Uhla se celkem sedm lidí rozjelo mezi své známé (například Zdeněk Mlynář objížděl bývalé komunisty z osmašedesátého). Havel tyto posly vybavil přesnými instrukcemi opět sepsanými různě barevnými fixy. Stálo tam třeba, že prohlášení do zveřejnění nesmí nikdo dát z ruky, že se nesmí dál množit a vůbec jak čelit prozrazení. Už mezi prvními, konkrétně v ostravské zásilce, byl agent StB, nic ale prozatím nehlásil. „Byly Vánoce, nemusel mít okamžitý kontakt na svého řídícího důstojníka,“ vysvětluje Petr Uhl. „Prostě počkal deset dní a ohlásil to až potom.“ Dnes už legendární scéna se pak odehrála 5. ledna, kdy se Havel, Landovský a Vaculík v automobilové honičce s estébáky snažili hodit 242 obálek (tolik bylo prvních signatářů) do poštovních schránek.

Akce se zdárně podařila, policajti zabavili jen jednu várku s asi čtyřiceti podpisy, a už večer mluvili o Chartě 77 na zahraničních rozhlasových vlnách. Příběh samozřejmě pokračuje. Havel se stal jedním ze tří prvních mluvčích, brzy byl zatčen a další roky trávil střídavě pod policejním dohledem a ve vězení. To už ovšem jako široce uznávaná autorita nově zformované opozice.

Tento text vyšel v Respektu 40/2006 u příležitosti Havlových sedmdesátin.