0:00
0:00
Astrounat Brázda
Odvaha nejen číst
Politika29. 10. 2016

Jak se zrodila vzpoura chudého bílého muže

„Objev“ zapomenuté bílé chudiny je v dnešní Americe zdrojem naprosté fascinace

Příznivci Donalda Trumpa před začátkem mítinku v Ohiu
Autor: Profimedia, New York Times

Americká rocková hvězda Bruce Springsteen někdy zahajuje koncerty jednoduše tak, že vyleze na pódium, vytáhne z kapsy foukací harmoniku, usměje se a spustí úvodní takty letitého hitu Thunder Road. Odehrává se někde v americkém zapadákově a chlápek na prahu středního věku v ní vábí do auta slečnu, které už taky není dvacet. Publikum song zná a obvykle jako na povel exploduje nadšením. „Tenké dveře prásknou, šaty se zavlní, rádio hraje, Mary vypadá jako zjevení, když tanečním krokem přechází po zápraží. Roy Orbison zpívá osamělým, a to jsem já a chci jenom tebe, neposílej mě zase domů, nesnesu být sám se sebou,“ hřmí od první vteřiny z hrdel desítek tisíc lidí, jako by tahle skladba byla nějaký náboženský chorál.

Do jisté míry to tak vlastně i je, píseň je totiž o nich. Springsteen je bývalý dělnický sígr. Když Thunder Road před čtyřmi desetiletími psal, byl starý jako její hrdinové a podobně jako oni neměl ani vindru. Přespával na pláži, po večerech hrával v barech utopených mezi sklady a továrnami New Jersey. Písničky byly vlastně příběhy, které viděl okolo sebe: o utahaných chlapech z továren, co živí rodinu a mají všeho plné zuby, o továrnách, co je vzdálení majitelé museli nebo chtěli zavřít, o holkách, jež čekaly od života víc, v sedmnácti ale přišly do jiného stavu. O lidech, jejichž život stál za starou belu, ať už si svoje problémy zavinili sami nebo je rozhodnutím managementu vykopli na dlažbu z železáren. Prostě o lidech, kteří – což je jedním z velkých paradoxů dnešních dní –  na rozdíl od samotného Springsteena budou příští týden hlasovat pro Donalda Trumpa.

Zachránit musíš sám sebe. (Bruce Springsteen na své letošní šňůře) Autor: Profimedia, TEMP Sipa Press

Proč to udělají, nechápe úplně přesně ani sám Boss neboli Šéf, jak se mu běžně přezdívá. Léta na něj nepřísahali jenom chlapi z továren, kazeťák vyřvávající springsteenovské fláky považují za klíčovou součást dospívání také hvězdy dnešní intelektuální levice, jakými jsou komik Jon Stewart nebo šéfredaktor týdeníku The New Yorker David Remnick. Springsteen se svou kytarou rozjížděl předvolební mítinky Baracka Obamy. „Došlo mi, že já jsem prezident, ale on je Šéf,“ smál se Obama později, když vzpomínal na tančící publikum během Springsteenova vystoupení na prezidentské inauguraci. Teď Boss v rozhovorech prohlašuje, že nástupu Trumpa nerozumí pořádně nikdo, jeho samotného nevyjímaje. Koncerty má dále nabité, lidé v hledišti už ale svět zjevně prožívají nějak jinak než hvězda na jevišti.

Když se Thunder Road šine do finále, svůdník své Mary vysvětluje, že ano, může dál trčet doma a převracet vzpomínky na všechny ty nanicovaté sny, které nevyšly. Nebo se může nadechnout a naskočit do auta, co se už už rozjíždí někam daleko, do neznáma. „Tak neblázni, Mary, a nastup si,“ burácí stadion se Springsteenem. „Tohle město je přece plný lúzrů, já odsud ale padám, protože já hodlám vyhrát.“

Harmonika kvílí dramatické finále a dav je nadšením bez sebe. Kvůli tomu sem přišli. Springsteen sám sebe někdy popisuje jako „opraváře“ a až budou tihle lidé po tříhodinovém koncertu odcházet, budou nabití novou energií a optimismem. Pro tuhle chvíli všichni nasedli s pomyslnou Mary do Springsteenova pomyslného auta. Budou v něm dlouhé desítky minut nacházet nový smyl života, bouřit se proti osudu, objevovat ztracenou naději, budou zpívat a tančit. Jestli v něm ale budou sedět i o volebním úterku, je jiná otázka.

Trumpovy mítinky mají atmosféru rockových koncertů.

Jenom když vyhraju

Ve skutečnosti to vypadá, že v Americe právě probíhá vzpoura těch, kteří sice statisticky dost přesně odpovídají Springsteenovým hrdinům i divákům, dveřmi ale nikdy nepráskli a do auta mířícího za horizont nenasedli. Letošní americké volby působí osudovým dojmem, Donald Trump v nich přichází s nabídkou, která řadu lidí děsí. Trump je taky především bavič, jeho mítinky mají atmosféru, která si s rockovými koncerty často nezadá. Magnát roluje v obrovském dopravním letadle před hangáry. Na shromáždění se stojí dlouhé fronty, zaparkovat v jejich blízkosti je podle zpráv reportérů pro všechna ta obrovská terénní auta jeho fanoušků téměř nemožné. Pod mikrofony se pak tísní téměř výhradně bílí muži a ženy, na nichž je vidět, že netráví většinu času v klimatizovaných kancelářích. Trump v dlouhých projevech spílá lidem, kteří v nich naopak sedávají den co den, bankéřům, politikům, byznysmenům, novinářům, univerzitním profesorům, „globální elitě“, která se proti jeho posluchačům spikla. Vedle toho burácí a hřímá proti hispánským přistěhovalcům, kteří jim berou práci, proti nepoctivým Američanům (rozuměj černochům), kteří se válí doma na dávkách. Hlásí, že Amerika je v koncích, zaprodána zrádným a neschopným establishmentem, všem pro smích, poražená. A jedinou spásou je on, samotný Donald Trump, který všechno opraví a prohrávajícím Američanům vítězství sám zajistí. „Budeme vyhrávat. Dostanete tolik vítězství, až vás to začne nudit,“ patří ke stabilním výrokům z jeho repertoáru.

Co by z vítězství tohoto muže plynulo pro Ameriku i svět, je samozřejmě stěží možné odhadnout. Z jednotlivých výroků se dá vyčíst leccos. Obdivuje Vladimira Putina. Je  povznesen nad běžné demokratické praktiky, takže výsledek voleb uzná, „pokud vyhraje“ – a  poraženou soupeřku hodlá v takovém případě poslat do žaláře. „Když máme jaderné zbraně, proč je vlastně nepoužijeme?“ ptal se během jednoho rozhovoru. Tradiční spojenci USA mohou nadále počítat s jejich podporou, pokud si ji řádně koupí. Bude-li zvolen, slibuje masové deportace přistěhovalců a stavění zdí na hranicích.

Je možné, aby obhroublý sedmdesátník urážející kde koho a ženy především svou show dovedl až vítěznému konci? Ve Státech i v zahraničí se všichni smáli tak dlouho, až s hrůzou zjistili, že to vlastně jde. Trump se opírá o tzv. bílé pracující, což jsou v americkém žargonu běloši bez vyššího vzdělání. Všechny možné průzkumy je samozřejmě nutné brát s rezervou, někdy se od sebe docela liší. Prakticky ze všech ale vyplývá, že právě ve skupině bělochů s maturitou nebo bez ní vede Trump nad Hillary Clinton až o 15 procent. Když se podíváte na stejnou skupinu, ale výhradně mužského pohlaví, otevře se propast: podle nedávného průzkumu pro Washington Post a ABC News volí Trumpa 76 procent bílých mužů bez vysokoškolského vzdělání. To jsou celkem s jistotou oni Springsteenovi utahaní chlapi z továren nebo za volanty náklaďáků plus jejich rozvětvené rodiny. V Americe se zcela zjevně vzbouřila celá jedna společenská vrstva.

Stačí to ke zvolení? Není to vyloučeno. V systému amerických prezidentských voleb je nutné získat nominaci za jednu ze dvou hlavních stran, které jediné mají k dispozici dostatečnou mašinerii, aby mohly utáhnout kampaň v tak rozlehlé zemi (je to téměř jako agitovat najednou po celé Evropské unii). Toho lze ale paradoxně dosáhnout v primárkách pouze se zlomkem celkového počtu voličů, protože stranické volby pochopitelně zajímají jenom ty nejnadšenější nebo ty nejvíc rozzlobené.

Když se Trump na zádech všech těch naštvaných bělochů prohnal vítězně primárkami, nemohli tomu republikáni ani uvěřit. „Historickou úlohou Donalda Trumpa je, že odhalil republikánským lídrům, co skutečně chtějí jejich voliči. Oni to totiž nevěděli!“ zoufala si tak ještě před pár dny v komentáři v deníku The Wall Street Journal bývalá autorka projevů Ronalda Reagana a stálice republikánské politiky Peggy Noonan. Úkol zastavit Trumpa tak spadl na bedra demokratů, ti ale nemají pro bílé springsteenovské vzbouřence uši vyladěné už delší dobu. Hillary Clinton se o nich při vystoupení před finanční elitou na Wall Street vyjádřila jako o „sbírce opovrženíhodných, bigotních Američanů všech typů“. Podobné faux pas udělal během své prezidentské kampaně v roce 2008 Barack Obama, po jehož nástupu do role prvního černošského prezidenta ostatně začala dnešní vzpoura nasbírat na síle.

Může ale opravdu tahle jedna vrstva revolučně nabourat Ameriku a dosadit do Bílého domu prezidenta, který se nepříjemně blíží představám o budoucím diktátorovi? Pokud se spolehneme na záplavu měření a průzkumů, pak Trumpovi čísla nevycházejí. Jeho voličská skupina je příliš vyhraněná a nedaří se k ní přilepit mnoho stoupenců jiných skupin. V posledních dnech kampaně se ale může stát něco překvapivého a páteční obnovení vyšetřování FBI v kauze úředních e-mailů Hillary Clinton takovou dramatickou událostí klidně může být (kauzu sledujeme na Respekt.cz). Nečekaná je ale vlastně celá současná situace. Většinové Americe něco uniklo a překvapením nemusí být konec. A když se pak Američané ohlédnou směrem k letošnímu britskému referendu o odchodu z EU, vidí, že vyloučeno vlastně není vůbec nic.

Zapomněli, že mám jméno

„Objev“ zapomenuté bílé chudiny je v dnešní Americe zdrojem naprosté fascinace. Knižní trh zaplavily knihy, studie, osobní příběhy. Elitní Američané začali  sepisovat dějiny chudých bělochů, třeba v podobě obsáhlé studie White Trash. The 400-Year Untold History of Class in America (Bílá lůza. Neznámé dějiny čtyř set let třídního soužití v Americe) historičky Nancy Isenberg. Do tohoto „nezmapovaného“ prostředí bílých pracujících vyrážejí sociologové a zkoumají tamní obyvatele, jako by to byly neznámé kmeny z exotických zemí. Výsledkem jsou fascinující knihy jako Strangers in Their Own Land (Cizinci ve vlastní zemi) známé kalifornské socioložky Arlie Russell Hochschild nebo Coming Apart (Rozpad) Charlese Murraye. Mnozí si teprve dnes začínají uvědomovat, že všechny různé přezdívky – bílá lůza (white trash), vidláci (hillbillies) nebo spálené krky (rednecks) – jsou dnes v podstatě posledními hanlivými nálepkami, jež je ještě možné použít ve „slušné společnosti“ a neutrhnout si ostudu.

Už jste zapomněli, že máme jména. (Bílí pracující ve Springsteenem proslaveném Youngstownu, otec a syn v roce 1984, nahoře vpravo v roce 2009) Autor: The Washington Post/Getty Images

Na přesných motivech dnešní vzpoury samozřejmě přes všechno úsilí neexistuje jednoduchá shoda. Zjevně se tu mísí ekonomické i kulturní důvody a ty druhé se zdají být dominantní. Moderní úpadek bílých pracujících zcela jistě souvisí s deindustrializací Ameriky, zavíráním továren, hutí, dolů a později finanční krizí a následnou recesí. To jsou obrazy z písní Bruce Springsteena, na nichž je také dobře vidět, že s dělníky to šlo po této stránce z kopce minimálně od chvíle, kdy tenhle rocker praštil poprvé do kytary. Zklamaní muži v jeho hitech ztrácejí práci, končí v myčkách aut, „kde celý den jenom prší“, v depresích se jim hroutí jejich sny. „Z údolí Monongahela až k dolům v Apalačských horách se příběh všude opakuje, sedm set tun železa denně, a teď mi budete říkat, že se svět změnil? Kdysi jsem z vás udělal boháče, teď jste dost bohatí na to, abyste zapomněli, že mám jméno,“ zní v hitu Youngstown pojmenovaném po huťařské metropoli Ohia, klíčovém státě, kde Trump v tuto chvíli vede.

Sám Springsteen vidí problém hodně ekonomicky, přirovnává důsledky dnešní ekonomické proměny Ameriky k dopadům velké hospodářské krize ve třicátých letech. Boss, celoživotní stoupenec demokratů, Trumpa systematicky označuje za „pitomce“ a „podvodníka“, zároveň chápe, co k němu lidi žene. „Je tady spousta lidí, kteří potřebují někde najít zastání. Podívejte se na mě, kdybych nemohl vzít zítra do ruky kytaru a jít hrát, vůbec nevím, co bych v dnešní době dělal. Jenom bych povlával,“ vysvětloval před pár dny v rozhovoru pro BBC tenhle multimilionář z dělnické rodiny, který tak tak dochodil střední školu.

Autor: The Washington Post/Getty Images

Zmíněná kniha White Trash v mnohem širším záběru ukazuje, že nižší bílé vrstvy na tom v Americe byly více či méně mizerně prakticky od chvíle, kdy se na jejích březích uchytily první kolonie. Tito lidé v různých obdobích plnili různé role, dřeli zadarmo na farmách, aby splatili dluhy za lístek přes oceán, prohrávali v konkurenčním boji s majiteli rozlehlých otrokářských farem, zabírali neoficiálně půdu v dosud necivilizovaných částech USA, aby o ni zase přicházeli, když je civilizace dohnala. Ani fenomén Trumpa vlastně není nový, „bílá lůza“ se opakovaně v různých chvílích vynořuje na povrch, pak se její problémy vyřeší a zase se stane klidnější součástí společnosti. V 19. století takhle na vlně vzpoury bílých rodin obsazujících půdu v divočině mezi bílou civilizací a indiány vystoupal do prezidentského úřadu Andrew Jackson, vzpurný generál a – paradoxně – zakladatel dnešní Demokratické strany, za niž kandiduje Hillary Clinton.

Jackson mluvil jako buran a ve Washingtonu se mu nejdříve jenom smáli. Měl buranské zvyky, se svou manželkou se pravděpodobně oženil v době, kdy byla provdána za jiného muže, mezi kultivovaným obyvatelstvem budil pohoršení a po nečekaném vítězství ve volbách uspořádal pro své voliče divoký inaugurační mejdan, který skončil zdemolováním prostor Bílého domu. Jedním z významných rysů jeho osmiletého prezidentování bylo brutální vyhánění indiánů ve prospěch Jacksonových voličů. Příklad Jacksona může být útěchou, že s jedním populistou svět nekončí, z pohledu lidstva jako celku je ale důležité nezapomínat, že tenhle generál, který mimo jiné odmítl uposlechnout příkazu nadřízených a na vlastní pěst pro USA obsadil Floridu, žil v době relativní americké bezvýznamnosti a bez jaderného kufříku.

Mercedes hned

Ekonomická stagnace ale k vysvětlení nástupu „vidláků“ nestačí. Jiní autoři odkazují spíše k něčemu, co by se v nadsázce dalo nazvat „kulturním procitnutím chlápka s pivsonem v ruce a vanou pod tričkem“. Skvěle to v dalším bestselleru letošní sezony, knize Hillbilly Elegy (Vidlácká elegie) ukazuje J. D. Vance, sám „vidlák“, který ovšem z „vidlákova“ unikl.

Vance v mládí podobně jako springsteenovští hrdinové vzal nohy na ramena a odešel z malého průmyslového městečka v Ohiu. Na začátku jeho cesty byla armáda, a když se tam naučil disciplíně, jejíž totální absence mu téměř nedovolila dokončit střední školu, postoupil ke studiu práv a k úspěšné kariéře ve finančním sektoru. Vance na vlastním příkladu ukazuje, že cestu vzhůru nemají „bílí lúzři“ rozhodně uzavřenou, i když není jednoduchá – v jeho případě obnášela bojové akce v Iráku.

Vance se také na své „soukmenovce“ nedívá s velkou shovívavostí a popisuje, podle něj typický, rodinný příběh. Prarodiče odešli z rodných horských maloměst za prací na okraj průmyslových měst a stali se v podstatě úspěšným příkladem naplnění amerického snu o ekonomickém vzestupu – domek, auta, příjemný příjem. Ve druhé generaci se ale všechno začíná rychle sypat. Na scénu přicházejí tvrdé drogy, rozvody, předčasná těhotenství, útěky. Nevlastní tatínky přestanete počítat zhruba ve třetině knihy, na návykové látky mizející v útrobách lidí se slušným zaměstnáním a často i příjmem ztratíte rychle chuť. Když jsou peníze, kupuje se klidně jedno auto týdně. Když nejsou, pobíhají po dvoře kuřata a občas dorazí exekutor.

Pro Vance je bílá chudina zajatcem vlastních kulturních návyků předávaných po generace. Středem světa je kostel, rodinná sounáležitost až mafiánských rozměrů, instinktivní odpor k modernímu světu, jehož součástí se z nějakých vnitřních pohnutek nemohou stát. Život je sérií násilných střetů v domácnosti tutlaných před okolním světem a kombinovaných s impulzivní potřebou chránit rodinnou čest. Všechno se stále opakuje a přenáší z generace na generaci. Jediným řešením je útěk – nejen ze čtvrti a města, ale ze života chudých bílých do života úspěšných bělochů.

To je ovšem přesně ten příběh, jaký jsme znali ze Springsteenových písní. Sám Boss nenabízí praktická řešení, jeho hrdinové hledají spíše vnitřní sílu, jak se vyrovnat s životními kopanci, jak všemu dát smysl a jak pro vlastní trápení neztratit perspektivu života ve svobodě. Vance zase ukazuje, jak takovou věc reálně zařídit. Na začátku cesty musíte dostat co nejvíce z toho auta, které máte k dispozici, a doufat, že mercedes si pořídíte později. Ale právě tenhle postoj podle všeho Trumpovi stoupenci odmítli.

Jenom chlapík s pivem zůstává buranem.

A co my?

Tady je potřeba rychle a zjednodušeně něco vysvětlit. V americké politice nastal zhruba od počátku sedmdesátých let obrat od všeobjímajících ideologií k tzv. politice identit. To v praxi znamená, že politici stále častěji místo obecných ekonomických pouček začínají hájit zájmy omezených skupin americké společnosti – třeba žen, černochů, hispánců, homosexuálů. Z hlediska bílých pracujících to znamenalo především to, že odbory a vyjednávání o mzdách nahradila starost o rovné příležitosti, obrana práva na potraty, homosexuální sňatky. Neviditelným průměrem, vůči němuž se tyto skupiny vymezovaly, byli ovšem právě bílí heterosexuální muži a jejich kultura, pokud tedy nepatřili k univerzitní elitě. Vše totiž provázel rychlý ekonomický posun, během něhož stále větší roli hrálo vzdělání.

Demokraté se tak proměnili v jakýsi velký stan různých skupin, od černochů přes ženy až po homosexuály, hlásících se o svá práva, smíchaný s dobře vzdělanou pokrokovou elitou. Bílí chlápci, kteří svůj pohled na svět považovali za přirozený standard, zůstali na ocet. Mohli se samozřejmě snažit, naskočit do nějakého toho pomyslného springsteenovského auta nebo se přihlásit na univerzitu a překročit vlastní hranice. Někteří to udělali a mnozí o tom snili. Pro mnohé ale postupem let převážil fakt, že sny se nenaplní každému, cesta nikam nevede, v nádrži nakonec dojde benzin. A časem, jak ochably svaly a nabobtnal objem pasu, objevili, že ani nikam unikat nechtějí. Že se sami sobě líbí takoví, jací jsou. A že chtějí, aby jejich zájmy také začal někdo hájit úplně stejně jako zájmy každé jiné skupiny – úplně stejně jako zájmy Latinoameričanů, černochů, žen, černých žen, hispánských žen, homosexuálů, bisexuálů, transsexuálů, asexuálů, milovníků marihuany, vegetariánů, abstinentů, introvertů nebo třeba stoupenců paleo stravy. Ti všichni se dnes zdají být „normální“ a hrdě se ke své identitě hlásí. Jenom chlapík s pivem a milovník střelby na kachny zůstává buran, vidlák, bigotní Američan všeho druhu.

Skvělá reportážní kniha Strangers in Their Own Land tuhle novou realitu popisuje na podrobném zkoumání komunity „rednecků“ v Louisianě. Místo si kalifornská liberální socioložka vybrala podle statistik chudoby, dětské úmrtnosti, vzdělanosti a podobných ukazatelů, v nichž ropnými věžemi provrtaná, chemikáliemi rozežraná a stoupajícím mořem zaplavovaná Louisiana systematicky obsazuje nejhorší příčky. Arlie Hochschild sem dojíždí za výzkumem sedm let, uplatňuje etnologické postupy, systematicky si buduje kontakty a nakonec vytváří dlouhodobá přátelství s lidmi, kterých se nejdříve vlastně trochu bojí. Ke svému překvapení vstupuje do světa zajímavých, často příjemných, inteligentních a otevřených bělochů žijících v paralelním vesmíru a ve světě vlastní logiky. Vše se točí okolo hluboké náboženské víry, tradičních zvyků a těžké naštvanosti na rychlou proměnu světa, kterou vnímají jako zradu na sobě i na tradiční bílé Americe, kterou ve svých očích reprezentují oni sami.

Vyprávění jednotlivých příběhů a postupné rozkrývání svérázné logiky obyvatel Louisiany je mimo možnosti tohoto textu, navíc je samozřejmě jasné, že tihle bílí vzbouřenci se zase trochu liší od svých kolegů ze severu, jak je popisuje zmíněný Vance. Arlie Hochschild ale po létech rozhovorů nakonec sepsala jakousi modelovou kostru myšlení, archetypální příběh, skrze nějž její louisianští „respondenti“ vnímají a chápou svět, a když jim ji e-mailem poslala, shodli se všichni: „Ano, tohle je přesně můj život.“ Co tedy vidí?

Zhruba řečeno vnímají americkou společnost jako jednu dlouhou frontu na splnění amerického snu. Jeho podstatou je záruka, že když poctivý člověk poctivě pracuje, postupuje po zásluze stále vpřed. Americký sen znamená, že poctivý a trpělivý člověk je na konci života v lepší situaci, než v jaké se nacházel na začátku. A že jeho děti jsou na tom lépe než on sám. Fronta nemusí postupovat rychle, ne každému se dostane úspěchu rovným dílem, není to rovnostářství ani revoluce. Funguje tu ale základní spravedlnost, jakási nepsaná společenská dohoda.

Černoši, hispánci a další skupiny by v tomto bodě zřejmě namítli, že tenhle sen fungoval vždy maximálně tak pro bělochy a že právě základní neférovost celého uspořádání byla důvod, proč se začali hlásit o svá práva. Takhle to ale běloši ve státě Louisiana (pravděpodobnost vítězství Hillary Clinton se tady pohybuje do pěti procent) nevidí a hlavně mají pocit, že teď celý systém pracuje proti nim. Ústředním obrazem jejich vnímání je zmíněná fronta, v níž je všichni předbíhají, obvykle podvodem. Jak asi mohla vystudovat Michelle Obama Harvard, kdepak na to jako černá žena vzala? Proč všem všichni pomáhají, jenom oni – praví Američané – se mají snažit a přizpůsobit? Kam se to všechno řítí a proč oni zůstávají vzadu?

Velká demokratická zrada. (Hillary Clinton se svými stoupenci v Severní Karolíně) Autor: REUTERS

Republikáni si s touto náladou pohrávali už delší dobu, teprve Donald Trump ale dokázal v plné míře vystihnout vnitřní hlas těchto lidí, kteří se cítí opuštění. Donald Trump jim teď také na mítincích systematicky vysvětluje, že 8. listopadu, v den voleb, mají poslední šanci.

Dovnitř, či ven

Na Springsteenovy rockové bakchanálie se v Americe chodí dodnes ve velkých zástupech. Sám Springsteen je ale zároveň náročným rádcem, který trvá na tom, že osud člověk musí chtít držet ve vlastních rukou. Tenhle vzkaz byl také až dosud zásadní inspirací a podstatou Ameriky, jak ji známe a jak je důležitá pro každého, kdo staví svobodu na první místo. Trumpovi voliči z téhle cesty podle všeho sešli. J. D. Vance ve své knize píše, že jednou z typických vlastností „jeho“ komunity je hledat nepřátele a příčiny problémů vždy jinde než u sebe. Nic necharakterizuje Trumpovo tažení lépe než tahle věta. A nic nevystihuje lépe, proč je tak nebezpečný.


Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].

Mohlo by vás zajímat

Aktuální vydání

Zraněné SlovenskoZobrazit články