Kdo to udělal?

Žádný kulturní artefakt není dost nízký či triviální, aby Ecovi nestál za analýzu,“ poznamenal před lety novinář z listu The Guardian v recenzi na jednu z jeho knih esejů. Mohl to být rozbor románů s Jamesem Bondem, zamyšlení nad kabelkami Louis Vuitton, analýza superhrdinských komiksů či postřehy k aféře WikiLeaks, Umberto Eco se každého z těchto popových fenoménů dokázal chopit se stejnou vážností a erudicí, jako když šlo o pojednání o středověkém vnímání krásy.

Byl to jeho typický přístup, kterým léta provokoval mnoho akademiků nejen předchozí, ale dokonce i své generace. Ecova vášeň pro luštění a chápání nejrůznějších záhad i obyčejné každodennosti naší doby byla tak obrovská, že jí nehodlal stavět do cesty žádná omezení. A především ne to, které tvrdí, že jistá braková témata nejsou pozornosti vzdělance hodná. V současnosti, kdy západní univerzity hostí natolik různorodé a progresivní obory, jako jsou vizuální studia, herní studia či studia populární hudby, stojí za připomenutí, že právě Eco byl jednou z vůbec prvních význačných akademických figur, jež učila tradiční evropské intelektuály populární a masovou kulturu skutečně vnímat, analyzovat, a ne se nad ni povyšovat. Zároveň nahlodal převládající přesvědčení, že konzumenti komerční kultury musí nutně být tupé a snadno manipulovatelné masy.

Stalo se tak v unikátní historické situaci po druhé světové válce, kdy se struktury starého světa zhroutily, pojetí toho, co je vysoké a co nízké, se začalo nápadně rozpíjet…