Útlá novela Opozdilec je druhou knihou vlámského spisovatele Dimitriho Verhulsta, která vychází v českém překladu. Zatímco Úprdelný dny na úprdelný planetě (česky 2011) byly nemilosrdnou alegorií dějin lidského rodu, Opozdilec stejně nelítostně nahlíží na životní pouť konkrétního jedince. Po padesátiletém chladném manželství se ženou, která se snaží řídit veškerou jeho existenci, nachází penzionovaný knihovník Désiré Cordier jedinou útěchu ve vážné hudbě, hraní pétanque či občasné sklence. Vysvobození se rozhodne hledat ve skutečné nesvéprávnosti a začne předstírat Alzheimerovu chorobu.
S úlevou se může přestat znát k jízlivé manželce, pro niž jsou aranžované rodinné fotografie náhražkou skutečného štěstí. Po životě, v němž ho žena nenechala doslova ani uprdnout, teď sedmdesátník Désiré v pečovatelském domě rovnou kálí do postele. A s překvapením zjišťuje, že s ním lidé poprvé komunikují upřímně; v přesvědčení, že je stejně nevnímá. Své úlohy se zhostí nanejvýš důsledně, včetně postupného zhoršování příznaků. Ovšem ve chvíli, kdy se začne ve svých plánech ubírat k předčasné smrti a pohřbu, je namístě zapochybovat o spolehlivosti vypravěče. Opravdu Désiré demenci markýruje, nebo už se s rolí zcela ztotožnil? Anebo jde o vnitřní monolog skutečně nemocného člověka? Co když to právě takhle vypadá v hlavě alzheimerika?
Opozdilce lze číst jako žertovný příběh, jak přechytračit semetriku, či jako satiru na neupřímnost ve vztazích a kritiku…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
