Umyli jste si ruce?“ kontroluje přísně Rezo naši skupinku právníků, manažerů a inženýrů. Když ukazujeme, že ano, že je ještě máme mokré, spokojeně blýskne zlatým zubem a žene nás k snídani. Na stole je domácí chačapuri – gruzínský chléb se sýrem, vynikající paštika, vejce a – víno! Je to velmi slibné přivítání v gruzínském lyžařském středisku Gudauri, asi sto dvacet kilometrů severně od hlavního města Tbilisi.
Sem nás zběsilou rychlostí dovezla maršrutka po rozbité silnici vinoucí se kolem posmutněle vyhlížejících domků, dva tisíce let starého původního hlavního města Gruzie Mcchety – dnes centra gruzínské pravoslavné církve –, a obrovské nádrže na pitnou vodu ze sovětských časů.
Bydlíme v soukromém domě. Palandy, které pamatuji také z levných moskevských hostelů, se prohýbají a vržou a na wi-fi se nevyplatí spoléhat, jinak je tu ale krásně čisto a na sjezdovku deset minut.
Pravda, deset lehce klopotných minut. Nejprve kráčíme kolem obrovské moderní policejní stanice, jednom z viditelných důsledků posílení represivních složek v čase vlády zběsilého reformátora Michaila Saakašviliho, která mezi jinak provizorně vyhlížející domky v městečku nezapadá, po prašné silnici bez chodníku, pak šplháme do kopce přes pásy bahna a sněhu až ke spodní stanici vleku. Turnikety fungují jen tak napůl, vyhřívané sedačky, pohyblivé pásy a podobné vymoženosti běžné v evropských lyžařských destinacích tu nenajdete. Rozhodně je nepostrádáme. Celodenní permanentka stojí v přepočtu necelých…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
