Návrat unesené paměti

S namířenou pistolí vyzvali Michala Kováče ml., aby vystoupil z auta. Když nereagoval, násilně ho vytáhli, nasadili mu na hlavu modrý pytel, mlátili ho do tváře, paralyzátorem mu dávali elektrošoky na pohlavní úd…“

Stalo se to 31. srpna 1995 dopoledne. Citovanou větu lze číst na webu, kde je zveřejněna obžaloba sepsaná v roce 2000 prokurátorem, v níž obviňuje tehdejšího šéfa slovenské tajné služby SIS Ivana Lexu a dalších osm jejích příslušníků, že ve spolupráci s policií unesli syna prezidenta Slovenské republiky.

Po více než dvaceti letech se výše popsaná scéna odehrává v zaplněných kinech, a když film skončí, mnoho lidí zůstává ještě dlouho tiše sedět, v očích úžas a hněv. Slovenský film Únos trhá rekordy v návštěvnosti a vejde do dějin jako spouštěč naprosto nečekané vlny veřejného rozhořčení. Tato vlna je tak mohutná, že premiéra Roberta Fica přinutila udělat to, co léta tvrdošíjně odmítal: souhlasit, aby parlament zrušil amnestie, které v roce 1998 udělil tehdejší premiér Vladimír Mečiar (jemuž na pár měsíců připadly prezidentské pravomoci) všem pachatelům zmíněného zločinu.

Lexa na koni

Slovenská společnost má ve srovnání s tou českou lhostejnější vztah ke svým dějinám, vychází mnohem méně historických knih, dějepis ve školách končí obvykle druhou světovou válkou, období komunismu je v podstatě promlčeno. Tak obrovský a náhlý zájem o událost, která léta zapadala prachem zapomnění, proto vyvolává otázku, zda se ve slovenské společnosti…