Rozmohl se nám tady takový nešvar. Svorně skuhráme, že Evropu svazují předpisy, ze života vyprchává svoboda a všechno dotuje stát. Dokonce i tam, kde panuje povšechná radost z našeho místa v Unii, bývá slyšet lítost nad přehnaně řízeným kontinentem.
Jenomže je to stará pověst česká. Naplno mi to došlo onehdy nad čísly popisujícími, jaká část rozličných spotřebičů podléhá závazným energetickým standardům. V EU společně určujeme, kolik smí konzumovat nové žárovky, vysavače či budovy. Ale Čína, Japonsko, a dokonce USA regulují mnohem více výrobků.
Pravidla jsou důležitou součástí našich životů. Díky nim můžeme žít klidněji, zdravěji a bezpečněji. Určitě se dá vést rozumná konverzace o tom, jestli jich chceme mít méně. Nebo jestli je psát jinak. Nicméně Evropa tak jako tak náleží k nejliberálnějším koutům planety. Světová banka každý rok vydává pro bezmála dvě stovky zemí žebříček, kolik času kde zabere založit firmu, dostat stavební povolení, zaplatit daně nebo registrovat pozemek na katastru. Osmadvacet unijních států obvykle patří do padesátky nejlepších.
Kolem poloviny devadesátých let tuzemští libertariáni začali navrhovat, aby si každý mohl vybrat, od koho kupuje elektrický proud a plyn. Naráželi ale na směs nepochopení a odporu: v energetice přece nutně jsou přirozené monopoly, že? Na trh česká vláda přistoupila, až když musela – kvůli členství v liberální Evropské unii. Nebýt jí, nejspíš bychom dodneška měli monopol státního dodavatele elektřiny.
Šéfové…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
