Šaman

Román Martina Fendrycha Šaman má výtečný začátek. Statek v rozvalinách pod Milešovkou a v něm pětačtyřicetiletý podivín, kolem něhož se začíná rozvíjet rodinný příběh, v němž figuruje otec estébák dokonale zpívající operní árie, citlivá a předčasně umírající matka, divná macecha i nevlastní bratr. Vypravěč průběžným splétáním minulosti a přítomnosti skládá příběh ponurý, jemně mystický a s atmosférou, kterou česká próza umí vyrobit jen výjimečně.

Jenže tajemno vydrží padesát stránek. Pak čteme jen klopotné dovysvětlování, co bylo na počátku tak sugestivně rozehráno. Dozvídáme se, že podivuhodný šaman je tenisový trenér, který v sobě objevil schopnost vcítit se do myšlení lidí kolem a dar léčit nemocné. To by postavě uškodit nemělo. Jenže vyprávění z něj udělá léčitelského Mirka Dušína – jakmile v sobě dar objeví, stará se jen o to, jak se jej naučit zodpovědně využívat; pomáhá ochotně a nezištně, i když ho to vyčerpává až k zemdlení. Osud mu ale přihraje milující dívku, která bojuje proti přemnožení aut v Praze, a tak za ním (inu – autem) jezdí a pečuje o něj. Až do sentimentálního konce se sladkým tajemstvím.

Těch dvě stě padesát stran, kdy román tempo ztratí, je jako procházka po sídlišti v parném létě. Vyprávění znovu a znovu ilustruje základní myšlenky, a tak člověka z nudy napadá: To, že se některé pasáže vyskytnou víckrát a vždy jsou podávány jako nové, znamená, že vypravěč má problém s pamětí, nebo jen autor příběh špatně sestříhal? Má autor pocit, že…