Návštěvě Palestiny věnoval T. G. Masaryk v dubnu 1927 jen pár dní. Byť se oficiálně jednalo o soukromou cestu, československý prezident byl jednou z prvních hlav států poválečné Evropy, jež do Svaté země přijela. Vnímal ji nejen jako turista, ale také jako věřící člověk, humanista i zvídavý a skeptický sociolog, který je konfrontován s fenoménem sionismu a židovského osídlení. V něm hráli důležitou roli i Češi a Slováci.
Mezi dvěma válkami
Palestina se ve dvacátých letech 20. století nacházela ve zvláštním mezidobí. Přečkala sice bouři první světové války, ale blížil se k ní uragán války druhé, který měl rozmetat do té doby poněkud ospalý ráz regionu a proměnit jej v následujících dekádách v hlavní bojiště panarabského a židovského nacionalismu.
První světová válka rozbila osmanskou říši a jedna z jejích částí, historická Palestina, se jako mandátní území dostala pod správu nově vzniklé Společnosti národů. Prakticky zde ale vládl jeden z pověřených členských států SN, Velká Británie. V čele civilní správy stál vysoký komisař, britský maršál Herbert Plumer, jenž se mimochodem s Masarykem také během jeho návštěvy setkal.
Britové museli našlapovat velmi opatrně a snažili se neznepřátelit si ani původní arabské obyvatelstvo, ani zástupce židovského hnutí. Ještě během války, v listopadu 1917, Londýn zveřejnil záměrně nekonkrétní Balfourovu deklaraci. Vyjádřil v ní podporu zřízení „národní domoviny pro Židy“ v Palestině (ne ovšem samostatného státu), aniž by se…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
