Cyklista na chodníku

Pravda a láska je pravidelná rubrika týdeníku Respekt. Pokud podobné články oceňujete a chcete je číst pravidelně, staňte se naším předplatitelem.

Ranní dopravní špičky v Berlíně nabízejí návštěvníkovi z Prahy nezvyklý obrázek. Netvoří se jen fronty nedočkavých řidičů, čekajících na zelenou, ale i fronty stejně nedočkavých kolařů před svými malými semafory na cyklostezkách.

Jízdní kolo je nejpraktičtější vynález, jak si levně a jednoduše urychlit pohyb městem, a Berlín to evidentně ví. Jeho ulice jsou tedy protkané cyklostezkami s naprostou přirozeností, i když je občas vidět jistá improvizace jejich stavitelů. Pruhy pro cyklisty vedou předpisově podél silnic, chvíli ukrajují kus prostoru chodcům, jinde se vmáčknou autům do vozovky. Občas se cyklopruh kvůli nedostatku místa ztrácí, aby se opět po desítkách metrů objevil. 

I kola je potřeba někde parkovat, a tak berlínské chodníky lemují železné oblouky zapuštěné do země, kam se dají kola přivázat. Jinde chumly bicyklů lemují vchody do domů. 

Jezdit mohou i přespolní, protože na ulicích se dá napočítat minimálně sedm druhů sdílených kol (více než 3500 jich provozuje i známá firma Lidl). V Praze zatím nabízí jediná zavedená, na nadšenectví svého majitele postavená firma Rekola zhruba 400 bicyklů. Odstavené kolo se tak stává na berlínské ulici stejným koloritem jako odstavené auto. 

Ani hustá síť stezek však berlínským cyklistům nestačí. V době, kdy se třeba ve Friesenstraße ve čtvrti Kreuzberg mění dlažební kostky za asfalt, půlka silnice je zavřená a na průjezdný pruh smí jen auta nebo autobusy, brázdí cyklisté oba chodníky, kvůli hrazení značně zúžené. Někdy se na chodce rituálně usmějí jako tiché poděkování, že ustoupili stranou. Po chodnících jezdí berlínští cyklisté i jinde, třeba při výjezdu z domova, cestou po nákupech nebo protože si prostě zkrátí trasu. 

Benefit takhle uspořádané dopravy je zřejmý – na ulicích jezdí méně aut, v metru, autobusech a tramvajích je víc prostoru. Nevýhodu návštěvník objeví také rychle – musí být ve střehu i tam, kde na to není zvyklý. Při překonávání křižovatek je dobré napřed ve zdraví přejít cyklostezku. I nastupování do autobusů MHD často zahrnuje překonání cyklostezky, která prostorem zastávky vede. Hlídat je potřeba i čáry, které půlí některé chodníky na prostor pro pěší a prostor pro cyklisty. Řidiči zase musí krkolomněji vytáčet hlavu, pokud odbočují doprava a nemají v úmyslu srazit spoluobčana na kole.  

Prospěch pro milovníky cyklojízdy je samozřejmě očividný – bezpečná, zábavná a rychlá doprava po celém městě. Pro chodce to možná celé vypadá naopak komplikovaně a nebezpečně, ale jen chvíli. Přesně do doby, než si zvykne a opustí počáteční ustrašenost, kterou si přivezl ze světa bez kol. Pomůže mu v tom i poznání možná trochu skrytého půvabu města, kde se jezdí na kole. A sice že někdy chaotické mísení chodců a cyklistů podporuje ducha tolerance ve městě, jehož obyvatelé se naučili sdílet veřejný prostor a nejsou vystrašení nebo rozčilení z kdejaké banality. Třeba z cyklisty, který se odvážil pomalu vjet na chodník.