Hranice mezi tím, co se ve střední Evropě krutého 20. století stalo, a tím, co by se stát mohlo, ba možná se i stalo, jen o tom nevíme, je zajímavě rozmytá. A Jiří Padevět není prvním, koho tato nezaplněná místa přitahují. Možná i proto, že jeho knihy dosud byly (s výjimkou Poznámek k dějinám) striktně faktografické. V mikropříbězích Ostnů a oprátek tak nahlíží do zákulisí dějin. Vypráví příběhy o známých lidech či událostech, ale zaměřuje se na neznámé: Co dělala Jiřina Švorcová doma, než se vydala do Národního divadla přečíst text anticharty? A je užitečné o tom spekulovat, když se to nikdy nedozvíme?
Mohla by to být jen libůstka podobná luštění křížovky, z níž už známe tajenku, ale Padevětovi se většinou daří ukázat i každodenní nedějinné dění jako výmluvné a nosné. Právě proto, že toto nasvícení někdy zlidšťuje, aby ho pak třeba zas odlidštil – a jindy ukazuje, jak nahodile a zároveň výsostně symbolicky se kolo dějin otáčí. Padevět nepíše alternativní historii, nevytváří za vlasy přitažené spekulace či konspirace. Jen potřebuje čtenáře, který bude ochotný hrát hru s pravidly, jež stanoví on sám. Většina těchto malých povídek totiž stojí a padá s pointou, která odhalí aktéry či událost. Když čteme, jak kdesi v Rakousku parta výrostků namaluje ve škole menšímu spolužákovi ponižující knír, zní to tak všedně, že na tom ani není nic hodného zaznamenání. Když ale závěrečná pasáž prozradí, že výrostky vedl zhýralý syn továrníka Wittgensteina, zatímco…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
