Michal Kašpárek vystudoval žurnalistiku, která jej už léta živí, i filmovou vědu. Oba obory lze vidět jako sudičky, jež stály u kolébky jeho knižního debutu. Třetí se bohužel nedostavila.
Novela Hry bez hranic je „zpovědí“ úspěšného ajťáka, který vyvíjí počítačové hry, ovšem má problém s hledáním smyslu života i trvalejšími vztahy. Dějově nepříliš vydatné východisko nabere dynamiku, když noví majitelé hrdinu-vypravěče vyhodí. Právě v té době z touhy po dobrodružství navštívil uprchlický tábor na severu Srbska, v němž se proud migrantů zastavil, protože na maďarské hranici vyrostl plot. Po výpovědi se sem vrací a mezi uprchlíky najímá programátory: poskytne jim generátory a notebooky a oni pro něj za minimální náklady „buší kód“. Vytvářejí počítačové hry o uprchlících, které mají úspěch, díky čemuž se vypravěč může věnovat své největší zábavě – hrát hru, v níž jezdí s kamionem po Evropě. Nakoupí si hardware, díky němuž se cítí jako v kabině, a platí si ukrajinskou uklízečku, která mu pomáhá s couváním.
Shrnutí sugeruje, že půjde o psychologickou sondu do programátorské duše propojenou s tématem uprchlické krize. Tam, kde si jiní – třeba Marek Šindelka v Únavě materiálu – kladou otázku, zda a jak jsme ochotni uprchlíkům rozumět a nakolik nás ohrožují, nabídne Kašpárkův hrdina nekonvenční řešení: rozhodne se z uprchlíků vytěžit maximum. Namísto neřešitelné opozice my a oni dá do popředí vlastní já. Jenže tím veškeré tvoření končí. Otázku, zda hrdina…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
