Hra na závažnost

Pro prozaický debut Lucie Faulerové (1989) Lapači prachu je typický odstavec na jedné z posledních stránek: „A skulinou pootevřených dveří do obýváku vidím, jak mě sledují moji přátelé, moji lapači ve svých policích, na svých místech, lapači prachu, co nehnutě číhají, co celou scénu pozorují, slyším, jak vypravěč šeptá: ‚Neptej se, Anno, neptej se. Nechceš to vědět. Radši bys umřela, radši bys umřela, radši bys umřela.‘“ V těch několika větách je zhuštěno jádro románu: motiv vystavených věcí, na něž sice sedá prach, ale zpředmětňují minulost a činí ji nadále dotírající. Je zde vypravěč, který ústřední figuře jaksi stojí za zády.

Tento postup ukazuje na jistou narativní rafinovanost. K ní náleží i motiv postupně odhalovaného temného činu v rodině, jehož průběh sice není – ukáže se nakonec – jednoznačně určen, ovšem důsledky jsou patrné: Anna se nachází v permanentní osobnostní krizi. Pracuje v call centru, ale pohrdá tím. Její sestra Dana má manžela a děti, ona po ničem takovém netouží. Vztahy s muži jsou u ní vratké. Respektive: vratké jsou u Anny jakékoli vztahy. Faulerová vytváří dojem drásavé zpovědi současné mladé ženy, která selhává vztahově, protože ji poznamenalo těžké neporozumění si s rodiči, zejména otcův chlad.

Román byl krátce po vydání chválen, až vychválen několika hlasy, které původní tuzemskou produkci dlouho a soustavně sledují (Petr A. Bílek, Jáchym Topol). Jenže formálně relativně zvládnuté vypravěčské postupy či repetitivní a expresivní výrazivo jsou fíkovým listem pro psychologickou schematičnost příběhu; všechno to jsou setkání a střety prototypů. Zejména líčení pavztahu s doktorem Viktorem Kavim (už to jméno!), u něhož Anna zprvu žadoní o antidepresiva, ale pak se jejich vztah zamotá, příšerně šustí papírem. Anna je zhruba tak zajímavá jako mužské postavy takzvaných chcípáků v české polistopadové kinematografii. Kdo si na ty filmy dneska vzpomene?

Autor pracuje v ČT, je editorem webu ArtZona.cz.

Lucie Faulerová: Lapači prachu
Torst, 224 stran