Během loňska a letoška jsme více než dříve uviděli několik těžkých stop, jimiž sami došlapujeme na svůj domov. Krajina schne, monokulturní smrčiny hynou, skleníkových plynů ve vzduchu rychle přibývá a nabýváme dojmu, že globální změny podnebí nakonec možná úplně nebudou předpověď na květen 2079; pole trpí žloutenkou a hlavně: série zpráv připomněla kvap, s jakým ubývá živé přírody, počínaje hmyzem na moravském venkově a konče džunglí na Borneu. Studenti s viditelnou naléhavostí podotkli, že nápravu odkládáme více, než bychom měli. Pocit všeobecné prokrastinace však sdílí ledaskdo.
Přitom kvůli banálním nedorozuměním se některé věci tváří o něco hrozivěji, než by měly – kupříkladu pouhopouhý šum vyrobil titulky, že hmyz vyhyne do konce století. Poslední dobou si na besedách i v soukromých rozhovorech všímám svorné rezignace. Jako by nás špatné zprávy udolávaly. Proto se tu s omluvou uchýlím k hnusné figuře. Pamětnickému poučování.
Ekologickou profesi jsem začal dělat před něco více než čtvrtstoletím. Jaké jsme tehdy měli největší maléry? V tuzemsku nesporně exhalace oxidu siřičitého. Kyselé deště hubily lesy po desítkách tisíc hektarů; česká města mívala vzduch jako Peking. Globálním průšvihem číslo jedna bývala ozonová díra: freony ze sprejů, ledniček a polystyrenu rozkládaly stratosférickou vrstvu, která nás chrání před ultrafialovými paprsky z vesmíru a bez níž by na Zemi šlo žít asi jenom pod vodou. Existenciální hrozba k pohledání, není-liž pravda?
Převineme…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
