Ticho

Jsem na Karlově mostě. Někde na druhém konci planety právě Čínská lidová armáda zmasakrovala demonstranty na náměstí Nebeského klidu.

Vidím hlouček lidí, jak stojí kolem improvizované piety uprostřed mostu.

Kolem prochází starší žena s pojízdnou taškou a shromáždění nevěnuje pozornost. Po ní přechází dalších pár lidí, jeden z nich je evidentně tajnej, protože se nedaleko opírá o kámen mostu, zapaluje si cigaretu a sleduje, co se děje.

V té době je ještě Karlův most místo, kde se dá normálně chodit a do nikoho nevrazíte.

Někdo pronáší krátký projev, ale jinak jsou spíš slyšet zvuky vody, která naráží do pilířů mostu, a cinkání tramvají u kostela Nejsvětějšího Salvátora. Jako by ta brutalita každého překvapila a zanechala dojem naprostého barbarství a nicoty a jedinou možnou odpovědí na to je právě ticho.

V hloučku je pár desítek lidí.

Za poslední dva roky už proti komunistům demonstrovaly desetitisíce Pražanů. Tohle ale nikoho nezajímá. Je to někde strašně daleko, je to tak drastický… a my můžeme být rádi, že to tak i zůstane. Ještě si takový problémy tahat sem.

Přicházejí policisté.

Jak bývá zvykem, naštvaně likvidují nebezpečnou pietu. Vždycky mě zaujala ta nenávist zasahujících policistů vůči těm jednoduchým symbolům. Narušuje to snad nějak jejich život, těch pár kytek a látka s nápisy?

Kontrolují občanky. Zapisují si jména. Doporučují nám, abychom šli pryč.

Někdo se s nimi dohaduje. Obdivuju lidi, kteří se dokážou v tomhle systému s policisty…