Když si slavný sémiotik Roland Barthes položil otázku, čemu za svůj úspěch vděčí romány Julese Verna, odpověděl si, že důvodem nejsou vylíčená dobrodružství, ale spíš Vernova schopnost vytvářet dokonale uzavřené světy, v nichž vše, co je do světa vloženo, je také důsledně ukončeno. Verne nám nabízí svět spočitatelných věcí, které se dají pohodlně poskládat vedle sebe.
O světech próz Aleny Mornštajnové by šlo říci víceméně totéž – a její nový román Tiché roky to jen dává najevo okatěji než ty předchozí, jež jí vynesly pozici bestselleristky. Asi i proto, že tentokrát se neopírá o velký dějinný příběh, ale zkouší dějový spád vyrobit na malém prostoru rodinného dramatu. Což Tiché roky posouvá na území, na kterém už vydatně těží Petra Soukupová, Dita Táborská, Viktorie Hanišová a další autorky střední generace.
Všechno krásně zapadlo
Tiché roky nás vedou do světa postaveného na dvou kolejích. Na horizontu se zdají sbíhat dohromady, a když tam po třech stech stránkách doputujeme, na rozdíl od světa skutečného se vskutku propojí. Jednou kolejí románu je vyprávění dcery, která v pubertě zjistí, že historie její rodiny je plná bílých, tedy spíš temných míst. Zkouší odhalit, co před ní otec a jeho partnerka skrývají. Dcera pátrá po minulosti – a my, abychom nemuseli jen pasivně čekat, co objeví, pátráme po tom, co znamenají stále intenzivnější náznaky, že je divná.
Druhou kolej představuje příběh otce, který po ničem nepátrá, ale naopak…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
