V první půli devadesátých let se mi dostaly do rukou přepisy odposlechů FBI, které sloužily k výuce tamních aspirantů služby. Šlo o případ, kdy agenti dostali echo o drogovém gangu, nasadili dva odposlechy, ty je dovedly k dalším lidem, nasadili další odposlechy a na jejich základě pozatýkali za půl roku šestnáct členů gangu. Všichni dostali vysoké tresty vězení. V tu samou dobu jsem získal jiné záznamy o odposleších, komunistická StB je nasazovala na lidi, kteří vyjadřovali jiné názory, než byly ty oficiální, a informace z odposlechů pak používala k jejich zastrašování nebo potrestání.
Z tehdejšího novinářského pohledu zkrátka vypadal svět jednoduše: jsou odposlechy oprávněné, sloužící zákonu, a neoprávněné, které využívají vládci k posílení moci.
Po letech se ale ukazuje, že v demokracii je život mnohem komplikovanější. Vezměme případ David Rath. Krajský soud nejprve řekl, že nasazené odposlechy byly oprávněné, poté vrchní soud prohlásil, že byly nezákonné. Nejvyšší soud naopak potvrdil jejich zákonnost a vrchní soud zase v konečném rozsudku nad Rathem řekl, že byly neoprávněné. Kdo se v tom má vyznat? Podobné vzkazy dostáváme i v jiných kriminálních případech, někdy jsou odposlechy podle soudů v pořádku, jindy – tím samým způsobem zdůvodněné a použité – nejsou jako důkaz přípustné. A navíc některé odposlechy, o nichž se veřejně nebo v médiích mluví jako o odposleších, odposlechy vlastně nejsou.
Není divu, že se část občanů cítí jako v románu…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
