Stěhujeme se do věčného města v měsíci pojmenovaném po Juliu Caesarovi. Prý je to lepší než v srpnu, protože to v Římě nefunguje už vůbec nic. Příběhy o zoufalé byrokracii, o plesnivých bytech a týdnech čekání na zavedení internetu se snažím neposlouchat. Osvědčilo se mi přicházet do cizích měst bez předsudků. Internet jsme objednali pár týdnů předem a byt bez plísně sehnali zhruba před dvěma měsíci. Leží ve čtvrti, ve které žijí hlavně místní, i když není tak daleko od historického centra.
V den předání byl náš dům obalen igelitem, odněkud strašlivě kvílel jakýsi stroj a všude se vznášela oblaka prachu. „Cosa è successo?“ ptám se domovníka. Jmenuje se Gianluca, máme mu říkat prostě Luca. Nic se neděje, říká, jen pískují fasádu. Bude to trvat dva dny, a do týdne budou pryč určitě, i s lešením a igelitem.
Náš byt pokrývá vrstva prachu z pískování, neteče teplá voda a neodtékají záchody. Luca říká, že se to vyřeší. Přivádí údržbáře, který mě poprosí o ručník. Vytáhnu z kufru náš jediný, skoro nový ručník, on ho obalí igelitem, nacpe do záchodu a prudce s ním pumpuje. Dál se raději nedívám. Do hodiny hlásí, že záchod odtéká. A teče teplá! Kdybychom měli ručník, můžeme si dát sprchu. Přicházejí technici zavést internet a zjišťují, že nejsou zprovozněna optická vlákna. Podepsanou smlouvu musíme vypovědět a uzavřeme novou. Arrivederci, přijdou za týden. Se vším souhlasíme, včera jsme strávili čtrnáct hodin v autě, s dětmi a psem, a teď nám v neuvěřitelném hluku pískovacího…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
