Jsou to jen divoši

V srpnu 1619 přistála v Point Comfort v tehdejší britské kolonii Virginie loď White Lion vlastněná anglickým šlechticem Robertem Richem, vévodou z Warwicku. Byl to vážený muž, provozující ovšem veskrze nevznešené pirátství. Ve svých útrobách měla White Lion kořist – dvacet zajatců uloupených portugalským otrokářům, které kapitán po přistání ve Virginii směnil za zásoby a potraviny. Jak se jmenovali, nevíme; v úředních záznamech figurují pod jmény, která jim dali jejich vlastníci podle portugalských misionářů – Antony, Isabela, William, Angela či Frances. S největší pravděpodobností to ale byli první Afričané dovezení do Severní Ameriky jako pracovní síla na nově vznikající plantáže.

Není úplně jisté, jestli byli tito lidé do Virginie prodáni již jako otroci, nebo se k nim kolonisté zprvu chovali spíše jako ke svému pomocnému bílému personálu, který jim sloužil na základě časově omezených kontraktů. Rok 1619 si Američané každopádně připomínají jako počátek institucionalizovaného otroctví, fenoménu, který dějiny budoucí supervelmoci podle jedněch „jen“ významně spoluurčoval, a podle jiných naopak tvořil jejich hlavní osu.

Navždy a dědičně

Na zotročených zajatcích vydělávali severští Vikingové, východní kozáci i středoevropští Přemyslovci, za jejichž vlády se v 10. století stala Praha jedním z center výnosného obchodu s otroky. Zajímání a prodej lidí měly své hluboké tradice také v islámské i africké kultuře.

Vzájemná interakce mezi první evropskou kolonizační…