Vstávám asi ve tři ráno, abych stihla první letadlo do Amsterdamu. Na letišti zažívám návaly horka, už chápu pravý význam slova cestovní horečka a opravdu všechna čest těm, kteří tohle zažívají pokaždé, když někam cestují. Sedím tam se zatlačenýma slzičkama, protože se mi do toho letadla prostě nechce, i když jsem se fakt těšila. Poprvý v životě přes oceán a sama nadlouho pryč. Dobře, pojďme si to říct rovnou, letím studovat na čtyři měsíce do Montrealu, ať nedělám zbytečný drama.
V Amsterdamu na letišti v cestovní horečce panikařím a nemůžu najít pas. Ha! Po 20 minutách plejády všech možných nadávek je pas na světě. V Torontu po přistání volám domů, že teda letadlo nezahučelo do oceánu, což ostatně moje máma už ví, protože bedlivě sledovala flightradar. Na přepážce znovu odbavuju zavazadlo a tady nastává problém, mám 300 gramů přes povolený váhový limit. Nalijme si čistého vína, to už jsem měla v Praze, ale tady jsem v Kanadě, tady musím přeskládat obsah svých čtyř zavazadel, přes 30 deka nejede vlak.
Do Montrealu přilétám upocená, nevoňavá, zkrátka připravená udělat dobrý první dojem na svoje spolubydlící. Na letišti si ještě pro jistotu čistím zuby a přemýšlím, jak se co nejlíp představit. Za chvíli už mě taxík veze sněhem a ohromným mrazem, v rádiu právě pán francouzsky komentuje hokejové utkání montrealských borců a míjíme první restaurace Tim Hortons. Větší kanadský klišé asi neznám.
Když mě taxík vyplivne před domem, kde mám bydlet, mám za sebou asi 20 hodin na cestě. Sotva se držím na nohou a ťukám nejdřív kód od domu, potom od bytu. Spolubydlící sice psaly, že jdou na party, ale jedna z nich má být doma. Heeeey, volám. Nikdo neodpovídá. Říkám si, že to budou skvělý čtyři měsíce, když už teď se se mnou nebaví. Únavou padám do postele, ani nevybaluju, jsem úplně hotová.
Druhý den ráno se budím brzo, hned hledám wi-fi a obepisuju rodinu a kamarády. Po Messengeru kamarádce fňukám na rameni, že byt vypadá úplně jinak, než podle fotek měl, spolubydlící na mě kašlou a vůbec se mi tu nelíbí. Po dvou hodinách fňukání ale začínám mít pocit, že je něco doopravdy špatně. Byt vypadá úplně stejně jako včera večer, nepřibyly žádný boty a je tu hrobový ticho, ačkoli si od rána píšu i se spolubydlícími. Jedna mi zrovna píše, jestli jsem v pořádku, že si všimla, že jsem ještě nedorazila. Cože?! Však jsem tady! Druhá zas odpovídá, že jde ze sprchy, že se zastaví mě pozdravit. Jenže v koupelně je přece zhasnuto, nikde nikdo. Utěšuju se, že jsem doopravdy v našem bytě, protože jinak by totiž neseděl kód od dveří, ani číslo pokoje, ani heslo na wi-fi. Jenže nakonec mi to nedá, sbírám odvahu a ptám se, jestli náhodou nejsem v cizím bytě, nebo jestli je to jen uvítací prank, přece jen jsem tu nová.
Modří už vědí, přenocovala jsem o patro výš. Tu půlminutovou srdeční zástavu, kterou jsem měla, když mi to došlo, bych si nerada někdy ještě zopakovala. Pomineme fakt, že jsem měla bydlet v suterénu a místo po schodech dolů jsem se při vstupu vydala opačným směrem. Dveře od bytů v celém domě mají evidentně stejný kódy, takže mě nic nemohlo zastavit. Ve chvíli, kdy mi spolubydlící pomáhaly snášet kufry do našeho bytu, už jsem úplně zapomněla na nacvičenou seznamovací větu a místo toho ze sebe dostala jen shit, shit, shit. No co, alespoň jsem zanechala adekvátní první dojem na spolubydlící a tahle story byla zaručený ice breaker při jakémkoli seznamování.
Kristýna Hanušová,
studentka Právnické fakulty UK
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
