Asi nejvíc mě dopálil ten slogan: Parkuj v klidu! Vždyť v klidu jsem parkoval i dřív. Jiní spoluobčané možná nemají to štěstí, ale u nás bylo a je míst dost.
Teď je kvůli parkování třeba už třetím rokem vyřizovat povolení a ještě za něj platit. Chápu, proč se to dělá, ale klid jsem od toho nikdy nečekal.
Živě si pamatuju, jak jsem kdysi z poštovní schránky lovil až podezřele hezky zpracované propagační brožurky, jimiž radnice zóny vehementně hájila. Teď v lednu ve schránce čekalo jiné psaní. Obálka s modrým pruhem a pokuta 500 korun. Překvapivě za parkování před vlastním domem, překvapivě už loni v říjnu.
To bude nějaký omyl, ne? Jsem přece rezident. Mám zaplaceno, parkuju v klidu! Anebo ne? Jestli ne, proč se ozývají až po čtvrt roce?
Lovím v paměti nedávnou vzpomínku, jak z úřadu přišlo avízo, abych zaplatil na další rok. Jak mě nadchli, že varují prakticky e-mailem a že prodloužení lze vyřídit on-line. Paměť ožívá, vybavuji si i to, jak fázi nadšení vystřídala fáze rozčílení, kolik kroků on-line procedura obnáší. Nejdřív ověřit, jestli mám na rezidenční parkování dál nárok (proč si to eGovernment nezjistí sám?), v dalším e-mailu vyřídit platbu přes „zálohový list“ (proč nelze on-line platit kartou?).
Tušení se naplňuje, udělal jsem chybu. V září jsem odbyl poslední krok a zapomněl zaplatit. Dobrá, beru to na sebe. Uklidňuji se tím, že s placením za parkování ve městě vlastně principiálně souhlasím. Aut je moc, místa málo. Parkovací místo v metropoli je…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
