0:00
0:00
Astrounat Brázda
Odvaha nejen číst
Rozhovory19. 1. 2019

Celý život pracuji na tom, aby lékař nebyl Bůh, ale servisman

S chirurgem Tomášem Šebkem o zdravotní péči postavené na férové technologii, on-line lékařském poradenství a o jeho misích s Lékaři bez hranic

,
foto: Milan Jaroš
Tomáš Šebek
Autor: Milan Jaroš

Na misích léčíte v improvizovaných podmínkách pacienty s celou škálou nemocí a zranění. Nepřipadá vám pak po návratu český pacient trochu zhýčkaný?

Rozhodně bych si netroufal tvrdit, že pacienti na jednom konci světa jsou zhýčkanější. Každý člověk snáší svou nemoc jinak, nedá se porovnávat, zda bolí víc průstřel stehna, nebo zatrhnutý nehet. Prostě to bolí. Vy jste pacient, já doktor a jsem tady od toho, abych vás bolesti zbavil. Tečka.

Nemyslím si proto, že by byl český pacient zhýčkaný. Naopak bych řekl, že patří k těm tvrdším, i když úplně nejtvrdší pacienty jsem zažil v Irsku, kde jsem rok pracoval. To jsou velmi hrdí lidé, na kterých je obtížné poznat, jestli jim vůbec něco je. Opačný extrém představuje třeba Haiti, kde jsou pacienti velmi emotivní, takže vás během vyšetření běžně drží za hlavu, rvou vám uši, křičí vám do obličeje, aniž by tím cokoli mysleli – jde o takový místní kolorit.

A jak se ta tvrdost českého pacienta projevuje?

Paradoxně. V momentě, kdy ho něco bolí, zarytě mlčí.

To bude asi dáno respektem k bílým plášťům, který máme v sobě tak nějak zakódovaný.

Úcta pacienta před lékařskou institucí, to je něco, co mě na české medicíně neskutečně štve. Já se celý život snažím, abych tenhle obor lidské činnosti detabuizoval a odbožštil. Abych narovnával vztah mezi lékařem a pacientem v tom smyslu, že lékař není žádný pánbůh, ale obyčejný člověk, který jako ostatní platí hypotéku a odpoledne vyzvedává děti ze školky. A naopak že pacient není jen číslo v nemocničním systému, a když ho bolí slepé střevo, tak jej nevyléčíte jen tím, že mu ho odstraníte. I když zdánlivě právě o tom chirurgie je. Jde však o komplexní přístup každého jedince ke zdraví i k nemoci, a to na obou frontách, u pacientů i lékařů.

Žijeme ale v době, kdy se lidé sami o sebe až extrémně starají.

No, rádi to o sobě všichni tvrdí, ale když se pak potkáte s pacientem, tak uslyšíte: Pane doktore, jak řeknete, tak bude. A to je právě to, co mě irituje. Protože tak to nebude. Má to být tak, jak řekne pacient. Já coby lékař jsem v tomhle vztahu pouhý „servisman“, který říká: S určitou statistickou pravděpodobností budu schopný vyřešit váš problém, má to takové souvislosti a taková rizika. Ale pacient je ten, kdo se rozhoduje. Má například plné právo mi nedůvěřovat a vybrat si jiného chirurga, pokud usoudí, že mu více věří.

Jenže pacient je ve stresu, vy jste kapacita, a najednou mu dáváte na výběr v něčem, čemu nerozumí.

Když vím, že se pacient rozhoduje pod tlakem a že by mi například za hodinu nebo druhý den odpověděl jinak, musím mu – pokud ho samozřejmě máme – dát čas, ať si všechno v klidu promyslí, poradí se s rodinou…  Snažím se takto přistupovat ke všem svým pacientům, dodávat jim sebevědomí a svobodu v rozhodování. Dostávám od nich zpětnou vazbu, že jim to vyhovuje víc než tradicionalistický, autoritářský přístup. V posledních letech jsem přestal nosit i ty bílé hadry a chodím v civilu. Na pacienty to funguje, civilní přístup z vás totiž najednou udělá člověka, a to je podstatně víc, než když z vás bílý plášť dělá doktora. Je pak mnohem jednodušší zbourat bariéru mezi námi.

A to v nemocnici při službě můžete chodit v civilu?

Trocha anarchie občas neuškodí. Zatím jsem to ustál.

Ještě poslední otázka: Rád fotíte a také rád fotky sdílíte – třeba žlučníkových kamenů. Co je to za zvláštní zálibu?

To vzniklo tak nějak omylem. Před rokem jsem si pádem z kola způsobil mnohočetné zlomeniny, natrhnul plíci a měl spoustu dalších patálií. Rád se hýbu, a když to nešlo, z nudy jsem si založil facebookový profil o mé práci chirurga. Místo toho, abych sdílel detaily ze svého osobního života, přišlo mi zajímavé fotit věci, které v sobě máme, ať je to žlučníkový kámen, nádor tlustého střeva anebo třeba tým chirurgů na sále v Afghánistánu, kteří operují hlavu. Pro spoustu lidí jsou takové záběry atraktivní a pro spoustu velké tabu. Já když ale fotím operační sál, ukazuji ji ho jako normální dílnu, ve které pracují lidští mechanici.

Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.

Online přístup ke všem článkům a archivu

Články i v audioverzi a mobilní aplikaci
Možnost odemknout články pro blízké
od 150 Kč/měsíc

Mohlo by vás zajímat

Aktuální vydání

Zraněné SlovenskoZobrazit články