Milion otázek

Veškerá strategie demonstrací, na nichž letos v létě volaly statisíce Čechů po odstoupení trestně stíhaného premiéra Andreje Babiše, vznikla u modro-bíle proužkovaného stolu v kuchyni bytu na pražském Žižkově. Jeho nájemce, zakladatel a šéf spolku Milion chvilek pro demokracii Mikuláš Minář (26) v něm má hned za vstupními dveřmi složené krabice s odznaky lidového protestu – jsou na něm přesýpací hodiny symbolizující to, zda si společnost najde chvilku pro demokracii –, předsíň je vyrovnaná knihami a novinami a bytu dominuje velká sušená kytice z Minářovy svatby.

Zmíněný stůl stojí pořád na svém místě a na dvě lavice, dvě židle a žluté křeslo kolem něj téměř každé pondělí usedají hlavní lídři Milionu chvilek. Už v létě vyzvali lidi k velkému protestnímu shromáždění proti premiérovi 16. listopadu na Letné, a jak se datum blíží, roste nad masovou akcí čím dál větší otazník. Uskuteční se vůbec? A jestli ano, co bude jejím sdělením? Nedávno se totiž stalo něco, co Mináře a jeho kolegy z Milionu chvilek postavilo do zcela nové situace.

Mobily ve dvojitém obalu

Zasedání spolku v Minářově kuchyni může na první pohled připomínat schůzi agentů tajné služby. Před usednutím k proužkovanému stolu musí členové Milionu chvilek pro demokracii odevzdat svůj mobilní telefon, aby si nemohli nic nahrát, nebo aby je někdo neodposlechl a aby se především mohli všichni bez vyrušování soustředit na vzájemnou debatu. Na rozdíl od tajné služby se bezpečnostní organizace odehrává ve skromnějších a výrazně provizornějších podmínkách.

Telefony v Minářově žižkovském bytě nekončí ve speciálním, proti odposlechům technicky odstíněném boxu jako v centrále kontrarozvědky, ale v plastové krabici na jídlo, do níž je vložen dvojitý alobal. I on prý dokáže rušit signál a faktem každopádně je, že když se Minář se svými kolegy sejde, nikomu z nich se nejde po dobu schůzování dovolat. Jejich telefony jsou buď hluché, nebo je nikdo nebere.

U jídelní krabice ale ochrana nekončí. Osmičlenné jádro spolku se běžně domlouvá přes šifrované zprávy na komunikační síti Telegram, do níž je obtížnější proniknout zvenčí. Mikuláš Minář to vysvětluje obavou, aby někdo nepovolaný – kdo, to nespecifikuje – nezachytil jejich plány a nechtěl jim zkomplikovat jejich akce. Tak, že by dopředu vyzradil, jakou taktiku budou vůči premiérovi volit, s kým se radí, jak se případně mezi sebou dohadují. „Různí lidé nás upozorňovali, že když jsme vzbudili takový zájem lidí, bude bezpečnější změnit způsob bavení se. Tak jsme to z preventivních důvodů raději udělali,“ říká Minář.

Patří k výjimečným událostem, že by v době pondělních schůzek do žižkovského bytu vkročil někdo jiný než jejich účastníci a Mikuláš Minář sám. U vstupních dveří z ulice nemá Minář jmenovku, aby ho neznámí lidé zvenku příliš neobtěžovali – což se v minulosti občas stávalo –, jeho skupina ale adresu zná. Část členů spolku pro něj pracuje na plný úvazek, Minář kvůli tomu přerušil studium na vysoké škole; spolek tvoří většinou mladí lidé, některá jména dosud nebyla zveřejněna. Pro spolek pracuje i čtyřiačtyřicetiletá projektová manažerka Veronika Vendlová, která se stará o regiony a administruje facebookovou skupinu. Jejich schůzky začínají kolem deváté ráno a končí až v pět šest odpoledne.

Tato pravidelnost byla narušena 2. září, kdy se Minář z médií dozvěděl v tu dobu zatím ještě neoficiální zprávu, že státní zástupce Jaroslav Šaroch odmítl výzvu policie, aby obžaloval premiéra z podvodu při stavbě jeho luxusního sídla Čapí hnízdo, a zcela nečekaně zastavil Babišovo trestní stíhání. Milion chvilek neměl ten den naplánováno žádné jednání, a Minář tak všechny svolával k poradě narychlo. „Zaskočilo mě to,“ vzpomíná Minář o pár týdnů později u stejného stolu. „Z chování státních zástupců, z jejich vystupování šlo vyvozovat, že případ půjde před soud. Stal se ale opak a my jsme se potřebovali obratem poradit, jak na novou situaci reagovat.“

Něco tady smrdí

Počáteční chvíle po zveřejnění Šarochova verdiktu představovaly velmi emotivní moment, který vytvářel na Mináře a ostatní členy spolku značný tlak. Na telefonu, v e-mailu nebo na sociálních sítích jim začaly okamžitě naskakovat stovky zpráv od sympatizantů, kteří žádali svolání mimořádné demonstrace. Část lidí, vzpomíná Minář, dávala najevo rozčarování, vyjadřovali pocit, že to celé „smrdí“. „A já to v tu chvíli cítil podobně,“ říká Minář. „Premiér opakovaně svými výroky útočil na státní zástupce, v dubnu vyměnil ministra spravedlnosti, aniž by někdo vysvětlil důvody. A pak byl premiérův případ po čtyřech letech najednou zastaven. Nelze se divit, že to vzbuzuje pochybnosti.“

Přesto tenkrát 2. září spolek nikoho do ulic nepozval – debata skončila bez jasného výsledku. „Snažili jsme se zanalyzovat situaci a došli jsme k tomu, že nikdo pořádně nic neví. Řekli jsme si, že nejlepší bude počkat do druhého dne, až opadnou největší vášně,“ popisuje Minář. „Potřebovali jsme se víc zamyslet, vidět událost v souvislostech, ne vypálit něco hned.“