Pronásledují ji v ulicích Helsinek, sprostě na ni útočí na internetu, falšují fotky, vyhrožují jí smrtí a znásilněním. Finská novinářka a expertka na téma ruské dezinformační války Jessikka Aro nepřehání, když o mnohaleté nenávistné kampani, jejímž je hlavním terčem, mluví jako o pobytu v pekle, které si vysloužila svými kritickými články. Loni na podzim helsinský soud vynesl přelomový rozsudek, když tři lidi, kteří ji dlouhodobě pronásledovali, potrestal.
Už jste z pekla pryč, nebo jste si jen zvykla?
Pořád tam jsem.
Jak to v tom pekle plném trollů vypadá? Mění se třeba nějak jejich metody?
V řadě ohledů se nemění. Stále o mně šíří na sítích nejrůznější hnus: urážlivé memy (virálně šířené obrázky či videa – pozn. red.), kde mě zobrazují jako uživatelku drog, případně rovnou dealerku. Když mi bylo třiadvacet, tak jsem za užívání drog (amfetaminu – pozn. red.) dostala pokutu tři sta eur, trollové tyto staré dokumenty vytáhli a udělali z toho titulky o tom, že jsem odsouzená kriminálnice. Je zjevné, že aktivně prohledávají internet, aby zjistili, kdy a kde vystupuji – kdykoli veřejně vystoupím, tak okamžitě napadnou to, co říkám. Když se objevím v televizi, tak z vystoupení pořídí fotky a různě je manipulují, například mi udělají hnědé zuby, aby to vypadalo, že je mám zničené kvůli drogám. Lidé pak na mě na Twitteru ječí, ať něco udělám se svými zuby, že jsou hrozné, i když moje zuby jsou samozřejmě naprosto v pořádku. S fotkami se obecně hodně manipuluje – třeba vezmou fotku prasete nebo nahé ženy a přidají k ní moji hlavu. Nebo nějaké opravdu zubožené feťačky, jak si píchá drogy. Vedle dezinformačních webů vyráběných trollími farmami na mě útočí také ruská státní média. Po loňském rozsudku tam vycházely texty, podle nichž jsem ve skutečnosti stalkerkou a kriminálnicí, zatímco finská justice je prohnilá a zkorumpovaná, protože tak přísně potrestala tyto „bojovníky za svobodu slova a projevu“. Abyste si představila ten rozsah: dezinformační web MV-lehti, jehož zakladatel a editorka byli odsouzeni, o mně zveřejnil více než 220 obrázků či textů. Těch stránek je samozřejmě mnohem víc, plus je nutné započítat i materiály, které vznikly v jiných jazycích, například v ruštině.
Liší se nějak útoky proti vám a vašim mužským kolegům?
Jednoznačně, hodně z těch útoků míří na mě jako na ženu, třeba na můj vzhled. Ruská propaganda i prostředí fake news jsou obecně velmi mizogynní. Jedna finská univerzita před několika lety analyzovala projevy nenávisti a zjistila, že nenávist vůči ženám se objeví mnohem rychleji, je násilnější a sexualizovaná. Mužům obvykle nikdo znásilněním nehrozí.
Změnila se situace poté, co padly přísné tresty pro lidi, kteří o vás tyto dezinformace šířili?
Změnila. Na webu MV-lehti se začalo objevovat mnohem víc anonymních materiálů a objevily se zcela nové platformy, které tento hnus šíří. Takže změnili metody, ale pořád po mně jdou. Pozitivní nicméně je, že už to není tak masivní jako v minulosti.
Změnilo se pro vás něco?
Fakt, že rozsudek byl tak přísný, posílil moji víru ve finskou spravedlnost a celkově se tak dívám do budoucnosti s větším optimismem. Věřím, že mě systém ochrání, pokud – nebo spíše až – budu znovu napadena. A nejen mě, ale i další novináře nebo veřejné osoby v podobné situaci. Takže ta kampaň proti mně stále pokračuje, ale díky rozsudku soudu se cítím jistěji a bezpečněji. Taky mi udělalo velkou radost, když se před časem ve velkém detailu a přehledně potvrdilo to, o čem mluvím od roku 2015 a dlouho jsem byla jedna z mála, kdo tomu věnoval pozornost. V souvislosti s vyšetřováním ruského vlivu na americké prezidentské volby se díky velkým objemům dat Facebooku či Twitteru jasně ukázalo, jak fungovaly ruské trollí farmy, jak trollové zneužívali facebookové skupiny, jak a čím mířili na jednotlivé uživatele… A konečně taky tyto platformy uznaly, že se něco podobného děje, a že tím byly zasaženy a ovlivněny desítky milionů Američanů.
Vy jste pro kampaň, jejímž jste terčem, použila výraz „mentální násilí“. Jaké dopady to má na váš život? A můžete o tom otevřeně mluvit, aniž byste trollům dávala „munici“?
To je přesný postřeh – o těch nejvážnějších dopadech skutečně nemluvím, a to ze dvou důvodů. Jednak jim nechci ukázat, co mě opravdu zraňuje. A zčásti se to dotýká mého zdraví, protože ta situace ho reálně ovlivnila, a to je zkrátka soukromé. Na dlouhé měsíce jsem například musela odejít z práce, abych mohla všechny akce proti mně podrobně sledovat a analyzovat - abych určila, která z mnoha výhrůžek smrtí a znásilnění, jež mi chodí, je myšlena vážně. V jeden moment jsem chodila po ulici, pozorovala lidi a odhadovala, kdo z nich těm nenávistným materiálům o mně uvěří a napadne mě. Protože se mi stávalo, že mě lidi na ulici poznali a začali na mě pokřikovat. Později jsem také pochopila logiku těch útoků – cílem bylo vyvolat ve mně strach. Abych zkrátka věděla, že pokaždé když napíšu článek nebo veřejně promluvím, přijde trest. Jako elektrický šok. A tak zajistí, že o tom přestanu mluvit a psát.
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu