Z turecké literatury se do povědomí českých čtenářů povedlo proniknout jen Orhanu Pamukovi. Jeho knihy jsou rozkročené mezi Evropou a Blízkým východem, stejně jako město jeho srdce – Istanbul. Věnoval mu stejnojmennou knihu, směs životopisu, literárněhistorické studie a vyznání lásky. Stejně jako Burhan Sönmez, i když jeho dílo vychází doslova z větší hloubky a vyznění je o poznání temnější.
Autor (1965) pochází ze střední Anatolie z kurdské rodiny. V dětství neměl knihy ve své mateřštině, ale o to víc miloval vyprávění po generace tradovaných příběhů. V Istanbulu vystudoval práva, po zranění při policejním zásahu pak emigroval do Anglie, kde našel útěchu v psaní. A obě zkušenosti z mládí se promítly do knihy, jež nás přivádí do podzemní kobky. V cele číslo 40 se sejde čtveřice vězňů – student Demirtay, Doktor, holič Kamo a strýček Küheylan. Následujících deset dnů si vyprávějí a každá kapitola patří jednomu z nich. Začínají vždy známým příběhem, často vypůjčeným z Dekameronu. Nejde však o pouhé rozptýlení, ale o jedinou možnost úniku. Kdykoli někoho odvedou k výslechu, nevědí, v jakém stavu a zda vůbec se vrátí.
Čím zuboženější jsou jejich těla, tím větší sílu má přitom jejich imaginace. Kouří imaginární cigarety, připíjejí si imaginární pálenkou. Od starého příběhu se dostanou ke svým životům v Istanbulu, jehož krásu si naplno uvědomují, až když z něj byli vytrženi. Teď už vědí, jak by v něm měli žít. Z jejich vyprávění tak vyrůstá svébytné město; svobodné a…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
