Německému vítání uprchlíků na konci léta 2015 předcházela série symbolických momentů, které jsou po lavině následných událostí skoro zapomenuté. Zveřejnění fotografie syrského chlapce Ajlana Kurdího, jehož tělo vyplavilo Egejské moře. Zpráva o 71 běžencích, kteří se udusili v nákladním autě ponechaném poblíž rakousko-maďarské hranice. Nebo jedno památné červencové setkání Angely Merkel se školáky v Rostocku.
Její pověstná racionalita a nestrannost zákonů zde narazily na osud palestinské dívky narozené v uprchlickém táboře v Libanonu. „Sama víš, že v Libanonu jsou tisíce a tisíce dalších lidí. A když teď řekneme, že můžete přijít všichni, nezvládneme to,“ řekla Merkel dívce, jejíž rodině hrozilo vyhoštění po odmítnuté žádosti o azyl. Čtrnáctiletá Reem Sahwil se rozplakala. Kancléřka se ji pokoušela poněkud nemotorně utěšit, takže se německými sociálními sítěmi šířil ironický hashtag #pohlazeníodMerkelové.
Byla to doba, kdy Němci mohutně pomáhali utečencům, kteří již od roku 2014 po tisících přicházeli. Angela Merkel pod vlivem této vstřícné nálady v německé společnosti a tragických důsledků evropské nečinnosti obrátila – a místo „nezvládneme to“ vyhlásila pravý opak, „Wir schaffen das“.
Caterina Lobenstein, reportérka týdeníku Die Zeit, pátrala po osudu Reem Sahwil. Potkávají se v Rostocku, kde na panelákovém sídlišti pořád žije, a dávají si schůzku na oblíbeném místě dnes osmnáctileté dívky – ve zmrzlinovém baru v obchodním centru. Přestala sem prý chodit jen v…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
