Předsedou se stává... pan Andrej Babiš!

Když Andrej Babiš zakládal před sedmi lety svoji politickou stranu (o níž paličatě mluví jako o hnutí), nemohl zvolit trefnější název. ANO, jakkoli původně znamenalo zkratku tří slov Akce nespokojených občanů, vystihuje to podstatné, co tohle uskupení potřebuje vyjádřit navenek. „Ano“ pro váhavé či nespokojené voliče, ale také „ano“ pro armádu spolustraníků, jimiž se Babiš obklopil. „Ano“ v ukázněné podpoře předsedy, který s marketéry napíše a prosadí program, disponuje právem veta při obsazování pozic, nestrpí vedle sebe konkurenta, dokonce nepřipadá v úvahu, že by neprosadil své klíčové lidi do vedení. Slovo „konkurent“ zní v ANO nepatřičně, nikoho totiž ani nenapadne promýšlet, že by stranu, kterou Babiš založil, financuje a ředitelsky vede, měl jednou převzít někdo jiný. Proč? A jak? A kdo?

Takový obraz české vládní politiky třicet let od konce vlády jedné strany chtě nechtě navozuje u některých kritiků pocity jistého couvnutí zpět. Babiš vstupoval před sedmi lety na politickou scénu s vykonstruovaným tvrzením, že není politik, myšleno není politik starého pojetí, ušpiněný bojem o moc a stranickým hašteřením. Chtěl být manažerem moci, který zkušenosti z úspěšné firmy přenese do vedení státu. Své hnutí začal přetvářet ve stranu, která už není jen pro nespokojené, ale „pro všechny“ bez ohledu na názory.

Tento text sice vznikal kvůli uzávěrce už v pátek, přesto lze ale odhadnout, že popis hracího pole zůstane i po víkendovém sněmu neměnný. Babiš zatím „obohatil“ Česko…