Všechny návštěvy nemocnic a lékařů se stanou rutinními. Nečekám žádné nové zprávy. Žádné zprávy jsou přece dobré zprávy. Přijala jsem možnost, že nádory neodejdou, že už tu se mnou zkrátka zůstanou. Že balancování na hraně – co bude a jak to bude – ke mně bude zkrátka patřit. Ostatně, balancujeme všichni, jen každý s něčím jiným a trochu jinak. A jednou stejně všichni ohluchneme. Jen doufáme, že to bude až za hodně dlouho.
A tak si dál obcházím všechny lékaře, stroje, všechna pozorování. Pokaždé s o něco delším intervalem. Pokaždé s o něco klidnější myslí. Stacionární, stejné, neměnné… Přijďte až za půl roku, za tři čtvrtě… To jsou všechno dobré zprávy.
Progrese je slovo, které přijde nečekaně – kdo by se na něj taky mohl připravit. A bohužel, ne všichni lékaři jsou jako pan doktor Sklenička, který pokaždé klidně a soustředěně opakuje: „Hlavní je, jak se cítíte vy.“ A já se cítím dobře. Vidím a slyším výborně. Hlava se mi nemotá, nebolí. Ano, píská mi v uchu, ale komu ne? A stejně se dozvím, že mi jeden z těch mnoha stroječků naměří na jednom uchu o deset decibelů horší sluch (což je sice málo, ale ve zprávě už stojí a navždy stát bude slovo progrese) a že mi jeden z těch větších strojů na míše najde nový nádůrek. „Během léčby by vám nový vyrůst neměl,“ diví se doktorka. Nechám si ho ukázat. Je malý, má dva milimetry. Kdyby mi měl každé dva roky vyrůst nádůrek o velikosti dvou milimetrů, kdyby ten stávající měl každé dva roky povyrůst o dva milimetry, to by mi tam třeba kolik – deset? dvacet? třicet? – let vadit nemusel. A potom? Pak už bude třeba medicína mnohem dál, gama nože se budou používat zcela běžně a vyndat ho – nebo jiný, nebo všechny – nebude problém. Myslím na kochleární implantát. Občas s ním někoho potkám. Vypadá dobře, spokojeně, normálně…
Zase se ocitám v onom nekonečném kruhu myšlenek, depresivních představ a smutných scénářů. Řešení žádné. Neexistuje kukátko, kterým bych se mohla podívat na svůj život za padesát let a ujistit se, že jsme s M. zdraví, že máme zdravé děti, práci, že jsme zajištění a spokojení. A kdyby takové kukátko existovalo, neztratila by ta cesta tak trochu smysl?
Progrese. Zvláštní slovo. Myslím na Motýlka, kterého odsoudili na doživotí. Po třinácti letech se mu podařilo uniknout a vysvobodit se, změnit svůj osud. Říci někomu, že má diagnózu na celý život, je taky jistý druh odsouzení. Stejně jako slovo progrese. Jsou to jenom slova. A jakou dokážou mít váhu. A copak proti nim já nic nezmůžu? Já, kdo vždycky slova miloval a tak rád z nich vytvářel věty a nové příběhy. To nemohu slovo progrese přepsat nebo mu dát jiné zabarvení? Nemůže být hodinová návštěva u lékaře jen drobnou epizodou mnohem většího románu? Kapitolou, kterou třeba i při finální kontrole vyškrtnu?
A tak název této kapitoly, který byl původně Progrese, přepisuji na Epizodu. Protože to, po pravdě, je jenom jedna malá podzimní epizoda. Smutná, stejně jako počasí venku. Ale já se mám dobře. Slyším, vidím, chodím, zpívám, tančím, raduju se. Doktorů ani nemocnic se už nebojím. A že o mně někdo ustavičně vede lékařské zprávy, kde mi stanovuje kdejaké prognózy (pacientka poučena o povaze onemocnění, riziku úplné ztráty sluchu a orientačně o možnostech řešení takové situace, odchází ve stabilizovaném stavu), to mi může být celkem jedno. To je jejich román, ne můj. Jejich. Ne můj.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
