„Hele, tesla,“ ukazuju svým společníkům směrem k řadě zaparkovaných aut hned u našeho chodníku. Postáváme u venkovního pultu, na který se u pražských hospod odkládají piva, aby je člověk nemusel držet v ruce, když si zaskočí na jedno přes ulici. Díky tomu máme klid na to krátké podvečerní představení, k němuž se tu teď v klidné ulici mezi činžovními domy schyluje. K zářivě bílému autu s nápadně ladnými tvary a tmavými skly přichází starší muž s dítětem. Usadí se uvnitř a jako by zapomněli nastartovat, nehlučně se pohnou z místa a pomalu odjíždějí pryč. Zážitek končí, nastupují rozpaky.
Stačí jedna trochu pozornější návštěva zemí od Chebu na západ, aby člověk pojal podezření, že Česko opět upadá do stavu, jejž jsme důvěrně znali v minulosti a který se dá popsat jako technologická zaostalost. Jakkoli lze pociťovat skepsi, že zrovna auta do zásuvky jsou tím, co zachrání planetu před klimatickou katastrofou, jednu věc jim asi není možné upřít: jsou a ještě nějaký čas budou jakýmsi indikátorem technické vyspělosti, na níž si zakládají země, v nichž by chtěl skoro každý žít.
Česko do téhle společnosti zatím jen nesměle nakukuje. Elektrická auta jsou tady spíš něčím podezřelým, příliš luxusním, elitářským, asi jako v devadesátých letech vlastnictví přenosného telefonu. Něčím, co zatím jen zvědavě okukujeme. I v lepších čtvrtích parkují neslyšně se rozjíždějící auta spíš výjimečně a přes noc natažené kabely na dobíjení jsou vizí nejasně vzdálené budoucnosti.
Nelze se tedy…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
