Je to jako vystoupit ve staré malebné pohlednici. Kopce, kam se podíváš. Zelené louky, slunce, modrá obloha nad horami. Stanice Bytča. Stařičká budova nádraží je asi tři kilometry od centra malého slovenského městečka, a tak na mě s autem čeká mladý budoucí stavební inženýr a zaveze mě na festival Hviezdne noci. Festival není velký, ale má všechno co velké festivaly. Jen v jiném měřítku. Co má ale navíc, je odvážná, světově rozmáchnutá dramaturgie, promyšleně spojující hudbu, film, divadlo, literaturu i sociopolitické debaty.
Vystoupíme z auta a po mnoha letech, kdy jsme se neviděli, se zdravíme se spisovatelem Michalem Hvoreckým. Michal říká: „Tohle je hrozně důležitá věc, takový festival zrovna tady v Bytči.“ Nechápavě se na něj podívám. „Pak ti to vysvětlím,“ řekne Michal tajnosnubně a odběhne moderovat besedu s psychologem a sociologem o budoucnosti Slovenska v době postcovidové. Později mi Michal vysvětluje, že Bytča je nejhnědější město na Slovensku (kousek odtud visí na rodném domě Jozefa Tisa hrdá pamětní cedule) a festival, který tuhle hněď narušuje, je něčím ojedinělým. Musím s ním souhlasit, protože parta mladých lidí, kteří si ve zhruba jedenáctitisícovém městě založili nejdřív filmový klub a pak i před sedmi lety vlastní festival Hviezdne noci, je přesvědčená, že i na malých městech se může dělat velká kultura.
Synagoga sice přežila časy holokaustu, ale moderní dějiny možná nepřežije.
Po literárním čtení, kde s Petrem…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
