Kdyby do záplavy existujících cen někdo přidal i ocenění za nejzbytečnější vydanou knihu, byl by tlustý román Andrey Sedláčkové Téměř nesmrtelná láska hezkým laureátem. Připomíná talíř jídla, na němž se nachází hmota bez chuti i konzistence, ale v takovém množství, že jídlo přetéká do všech stran a nutí hltat, než se vyvalí na stůl.
Na čtyřech stech šedesáti stránkách se přitom nachází víceméně jen příběh jedné lásky dvou lidí, kteří se potkají v době, kdy oběma zmítá krize středního věku. On je rozvedený intelektuál, úspěšný v médiích i na sociálních sítích, ona filmová scenáristka, která sbírá materiál na film o Milanu Kunderovi. V Paříži má stárnoucího vyhořelého manžela a dvě děti, ale časté pobyty v Praze jí kromě práce začne naplňovat nová láska. Čtenář nemusí ani příliš googlovat, aby pochopil, že hrdinka je do jisté míry koncipována autobiograficky, zatímco její milenec obdržel románové mimikry a děj s životními osudy reálného předobrazu pracuje kreativněji.
Zvěčňování reálných vztahů do románové podoby sice nepatří k nejoriginálnějším postupům románového psaní, ale o tom, že může i dnes přinášet čtenářský i recenzentský neklid, svědčí třeba předloňské Možnosti milostného románu Jana Němce, pokud nechceme jít až k duu Vaculík–Procházková či k Hrabalově trilogii Svatby v domě,Vita nuova a Proluky napsané dávno předtím, než pojem autofikce přišel na svět.
Ale právě z porovnání s Němcovým románem – jakkoli letmým –…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
