Dvacet dní v Mariupolu

Minulý týden vzbudila v mnoha zemích včetně Česka velký zájem ukrajinská reportáž dvou novinářů pracujících pro agenturu AP. Týdeníku Respekt se ji podařilo vyjednat a v aktuálním vydání ji otiskl v celém znění. Na četná přání nejen od našich čtenářů, ale také jako ocenění výkonu obou žurnalistů a připomínku tamní tragické situace se nyní redakce rozhodla, že text výjimečně odemkne. Pokud podobné články oceňujete, chcete je číst pravidelně a podpořit nás tak v současné situaci, staňte se naším předplatitelem.        

Rusové nám byli v patách. Měli seznam jmen, včetně našich, a utahovali smyčku. Mimo nás už žádní jiní zahraniční novináři v ukrajinském Mariupolu nezbyli, my sami jsme se snažili ruské obléhání zdokumentovat již více než dva týdny. Reportovali jsme právě z jedné místní nemocnice a na chodbách se najednou začali objevovat po zuby ozbrojení muži. Lékaři nás navlékli do bílých plášťů, které fungovaly jako kamufláž.

Nad ránem najednou dovnitř vtrhla hrstka vojáků: „Kde jsou do p*dele ti novináři?“ Pohled mi sjel k páskám, které měli na rukou. Modrá znamená Ukrajinu. V hlavě jsem se snažil srovnat si, jaká je pravděpodobnost, že se jedná o maskované Rusy. Pak jsem vykročil vpřed a představil se. „Máme vás odsud dostat,“ oznámili vojáci.

Zdmi nemocnice otřásaly výbuchy i palba z těžkých kulometů, zdálo se, že bezpečnější je zůstat uvnitř. Ukrajinští vojáci měli nicméně jasný rozkaz odvést nás s sebou.

Hrudník mi drtily tlakové vlny

Vyběhli jsme na ulici. Lékaře, kteří nás chránili, lidi, kteří přespávali na chodbách, protože neměli kam jít, ostřelované těhotné ženy – ty všechny jsme nechali za sebou. Měl jsem z toho příšerný pocit.

Devět minut, možná deset, vlastně celou věčnost jsme probíhali ulicemi a vybombardovanými obytnými budovami. Když začaly granáty vybuchovat poblíž, padli jsme k zemi. Čas se odměřoval od jedné exploze ke druhé. Zatínal jsem svaly, zadržoval jsem dech. Hrudník mi drtily další a další tlakové vlny, ruce jsem měl studené.

Doběhli jsme ke vchodu a obrněná vozidla nás bleskurychle přepravila do ztemnělého suterénu. Teprve tam jsme se od policisty dozvěděli, proč Ukrajinci riskovali životy svých vojáků, aby nás dostali z nemocnice.

„Jestli vás chytnou, postaví vás před kameru a donutí vás říct, že všechno, co jste natočili, je lež,“ vysvětloval policista. „Všechna snaha, všechno, co jste tady udělali, bude k ničemu.“

Policista, který nás dříve úpěnlivě prosil, ať ukážeme světu jeho umírající město, teď naopak naléhal, ať odjedeme. Nasměroval nás k tisícům otlučených aut, které se chystaly k odjezdu. Bylo 15. března. Neměli jsme tušení, jestli se ven dostaneme živí.

Jako kluk jsem vyrůstal v Charkově, pouhých třicet kilometrů od ruských hranic, a se zbraní jsem se naučil zacházet ve škole. Nechápal jsem, k čemu je to dobré, měl jsem za to, že Ukrajinu obklopují přátelé.

Od té doby jsem reportoval z válek v Iráku, Afghánistánu i z Náhorního Karabachu, viděl jsem zkázu a snažil jsem se o ní vyprávět z první ruky. Když ale Američané a po nich Evropané letos v zimě vyklidili své ambasády v Kyjevě a když jsem na mapách sledoval, jak se kousek od mého rodného města hromadí ruské jednotky, napadalo mě jediné: Moje ubohá, nešťastná země.

Hned v prvních dnech války Rusové ostřelovali obrovské náměstí Svobody v Charkově, kde jsem se potloukal prvních dvacet let svého života. Bylo mi jasné, že za strategický cíl budou Rusové považovat přístav Mariupol na východě, na pobřeží Azovského moře. Večer 23. února jsem tam proto zamířil spolu se svým dlouholetým kolegou Jevgenijem Maloletkou, ukrajinským fotografem agentury The Associated Press, v jeho bílé dodávce Volkswagen.

Po cestě jsme si začali dělat starosti s náhradními pneumatikami a na internetu jsme našli někoho, kdo byl ochoten nám je o půlnoci prodat. Jemu i pokladní v nonstop otevřených potravinách jsme vysvětlovali, že se chystáme do války. Dívali se na nás, jako by nám přeskočilo.

Do Mariupolu jsme dorazili ve 3.30. Válka začala o hodinu později. Během prvních dní město opustila zhruba čtvrtina z jeho čtyř set třiceti tisíc obyvatel, tehdy to ještě šlo. Jenom málokdo ale věřil, že se blíží skutečná válka, a když většina konečně pochopila svůj omyl, bylo již pozdě.

Bombou po bombě Rusové přerušili dodávky elektřiny, vody i potravin a nakonec zničili i to nejdůležitější, telefonní, rozhlasové a televizní vysílače. Několika novinářům působícím ve městě se podařilo uprchnout ještě dříve, než se přerušilo spojení. Pak začala plná blokáda. V jejím průběhu slouží absence informací dvěma cílům.

Prvním je vyvolání zmatku. Lidé nevědí, co se děje, a začínají panikařit. Nejdříve jsem nechápal, jak se mohl Mariupol tak rychle zhroutit. Teď už je mi jasné, že to bylo způsobeno přerušením komunikace.

Druhým cílem je beztrestnost. Když z města neproudí žádné informace, žádné obrázky zničených budov a umírajících dětí, mohou si ruské jednotky dělat, co chtějí. A nebýt nás, žádné obrázky ani informace by se ven skutečně nedostaly. Proto jsme podstupovali riziko a snažili se světu ukázat, co se odehrává před našima očima. Proto Rusové zuřili a snažili se nás dopadnout. Nikdy, ani jedinkrát v životě jsem neměl silnější pocit, že prolomit ticho je tak zásadně důležité.

Signál zmizel 3. března

Smrt je rychlá: 27. února jsme sledovali, jak se lékaři snaží zachránit život malé holčičky po zásahu šrapnelem. Nepřežila. Zemřelo i druhé dítě, potom třetí. Sanitky přestaly vyzvedávat zraněné, protože je bez signálu nebylo možné přivolat a protože se řidiči začínali ztrácet mezi troskami budov.

Lékaři na nás naléhali, ať natáčíme, jak rodiny přinášejí své mrtvé a raněné. Nechávali nás, ať si dobíjíme přístroje na jejich slábnoucích generátorech. Nikdo neví, co se ve městě děje, říkali. Palba zasáhla nemocnici i okolní budovy. Rozbila okna v naší dodávce, udělala díru v jejím boku a prorazila pneumatiku. Občas jsme běželi natáčet hořící budovu a pak jsme mezi výbuchy zase běželi zpátky.

Ve městě bylo stále jedno místo, kde fungovalo stabilní připojení, nacházelo se před vyrabovaným obchodem s potravinami na prospektu Budivel’nykiv. Jednou za den jsme tam zajeli, skrčili jsme se pod schody a uploadovali jsme pro celý svět fotografie a videozáznamy. Schody by nás příliš neochránily, cítili jsme se pod nimi ale bezpečněji než venku na ulici.

Signál zmizel 3. března. Pokoušeli jsme se tedy odesílat nahrávky ze sedmého patra nemocnice. Odtamtud jsme také sledovali, jak se rozpadají poslední zbytky kdysi solidně středostavovského města.

Lidé rabovali nákupní středisko Port City a my jsme tam mířili mezi palbou z děl a těžkých kulometů. Pobíhaly tam desítky lidí, tlačily nákupní vozíky naložené elektronikou, jídlem i ošacením. Na střeše nákupního střediska explodoval granát, výbuch se mnou venku praštil o zem. Napjatě jsem očekával druhý zásah a stokrát jsem se proklínal, protože jsem neměl zapnutou kameru. A pak přišel druhý zásah, granát se se strašlivým svištěním zavrtal do zdi obytné budovy vedle mě. Skrčil jsem se za rohem.

Kolem procházel dospívající kluk, tlačil kancelářskou židli naloženou elektronikou, krabice se pohupovaly po stranách. „Byli tam moji kámoši a dopadlo to deset metrů od nás,“ říkal mi. „Vůbec nevím, co se s nimi stalo.“ Hnali jsme se zpátky do nemocnice. Během dvaceti minut začali přijíždět ranění, část byla naložená na nákupních vozících.

Několik dní byl naším jediným pojítkem s vnějším světem satelitní telefon. Jediné místo, kde fungoval, se nacházelo venku, hned vedle kráteru po vybuchlé pumě. Dřepl jsem si, snažil jsem se vypadat co nejmenší a pokoušel jsem se chytit signál. Každý se nás ptal: Prosím, řekněte, kdy válka skončí? Nevěděl jsem. Každý jednotlivý den kolovala po městě fáma, že se blíží ukrajinská armáda a že prolomí obklíčení. Nikdo ale nepřišel. V tu dobu jsem už viděl lidi umírat v nemocnici, mrtvoly na ulicích, desítky mrtvých těl nahrnutých do masového hrobu. Viděl jsem tolik mrtvých, že už to se mnou v průběhu natáčení nedělalo vůbec nic.

Devátého března dvojitý letecký útok rozcupoval plastovou fólii omotanou okolo oken naší dodávky. Ohnivou kouli jsem zahlédl jenom zlomek vteřiny před tím, než se mi bolest zařízla do vnitřního ucha, do kůže, do obličeje.

Viděli jsme, jak z porodnice stoupá dým. Když jsme dorazili na místo, záchranáři ještě stále vytahovali zakrvácené těhotné ženy z trosek. Baterky jsme měli téměř prázdné a nemohli jsme najít signál a záběry odeslat. Za několik minut měl nastat zákaz vycházení. Jeden z policistů ale zaslechl, jak se snažíme nahlas vymyslet, jak záběry odeslat.

„Tohle změní průběh války,“ prohlásil. Odvezl nás k akumulátoru a k internetu. V tu dobu jsme natočili již tolik různých mrtvých, nekonečnou řadu dospělých i dětí. Vůbec jsem nechápal, proč si myslí, že by něco mohlo změnit pár dalších záběrů. To jsem se ale mýlil.

Potmě jsme záznam odeslali prostě tak, že jsme ho rozdělili na tři části a kvůli rychlosti uploadovali separátně ze tří mobilů. I tak to trvalo několik hodin, skončili jsme dlouho po zákazu vycházení. Ostřelování pokračovalo, policisté, kteří dostali příkaz nás provázet po městě, přesto trpělivě čekali. Pak se naše spojení se světem opět přerušilo.

Vrátili jsme se do prázdného hotelového suterénu s akváriem, ve kterém se nyní už vznášely jenom mrtvé rybičky. O sílící ruské snaze zdiskreditovat naši práci jsme ve své izolaci neměli nejmenší tušení.

Ruská ambasáda v Londýně mezitím vypustila dva tweety, podle nichž jsou fotografie AP podvrhy a zobrazená těhotná žena pouze herečka. Lži opakoval i ruský velvyslanec, který fotografie ukazoval během zasedání Rady bezpečnosti OSN.

My v Mariupolu jsme mezitím byli zavaleni dotazy místních, kteří se snažili o průběhu války něco dozvědět. Spousta lidí za mnou přicházela s jednoduchou prosbou: Prosím, natočte mě, ať moje rodina tam venku ví, že jsem naživu.

V tu dobu už ve městě nešlo zachytit žádné vysílání ukrajinského rozhlasu nebo televize. Jediné, co naladit šlo, bylo rádio plné neuvěřitelných ruských lží: že Mariupol drží jako rukojmí sami Ukrajinci, že pálí do budov, že vyvíjejí chemické zbraně. Propaganda byla natolik účinná, že jí věřili i někteří lidé, s nimiž jsme hovořili přímo na místě – navzdory tomu, co měli před očima.

Zároveň k nám doléhaly výhrůžky, opakované po sovětském stylu stále dokola: Mariupol je obklíčen. Složte zbraně.

Editor nás 11. března během krátkého rozhovoru a bez dalšího vysvětlení požádal, abychom se pokusili najít ženy, které ostřelování porodnice přežily, a dokázali tak jejich skutečnou existenci. Došlo mi, že záběry musely být tak působivé, že vyprovokovaly reakci ruské vlády.

Ženy jsme skutečně našli v nemocnici poblíž předních linií, některé s dětmi, jiné právě uprostřed porodu. Dozvěděli jsme se také, že jedna z žen o dítě přišla a pak sama zemřela.

Opět jsme vyšplhali do sedmého patra a pokoušeli se video přes nestabilní internetové připojení odeslat. Odtamtud jsme také sledovali, jak se jeden po druhém podél areálu nemocnice valí tanky s ruským válečným označením „Z“. Ocitli jsme se v obklíčení: desítky doktorů, stovky pacientů a my.

Byli jsme poslední novináři

Ukrajinští vojáci, kteří nemocnici hlídali, někam zmizeli. Cesta k naší dodávce, v níž jsme měli jídlo, vodu a techniku, byla v dosahu ruského ostřelovače, kterému se již podařilo zasáhnout jednoho z mediků, když vyšel z budovy.

Ve tmě plynuly hodiny. Poslouchali jsme výbuchy ve městě. A právě v té chvíli pro nás dorazili ukrajinsky pokřikující vojáci. Neměl jsem pocit, že nás zachraňují. Spíš jenom, že nás přesouvají z jednoho nebezpečného místa na jiné. V tu chvíli už nebylo v Mariupolu bezpečno nikde, žádné místo nenabízelo úlevu. Zemřít bylo možné kdykoli.

K vojákům jsem cítil vděčnost, ale zároveň jsem byl otupělý. Styděl jsem se, že odcházím. Nasoukali jsme se spolu s tříčlennou rodinou do osobního auta Hyundai a zařadili do pětikilometrové dopravní zácpy směřující z města. Onoho dne se z Mariupolu dostalo třicet tisíc lidí, tolik, že Rusové neměli čas pořádně nahlížet do aut, jejichž okna zakrývaly třepotající se umělohmotné sáčky.

Lidé byli nervózní. Prali se, křičeli po sobě. Každou chvíli proletělo letadlo nebo něco vybuchlo. Země se třásla. Prošli jsme patnácti ruskými checkpointy. Na každém z nich se žena na předním sedadle auta začala intenzivně nahlas modlit.

Na každém checkpointu, třetím, desátém, patnáctém, pokaždé obsazeném vojáky s těžkými zbraněmi, se stále víc rozplývala moje naděje, že Mariupol přežije. Začínal jsem chápat, že ukrajinská armáda by musela dobýt zpět obrovské území, jenom aby se do města vůbec dostala. A že se to nemůže povést.

Když zapadalo slunce, dojeli jsme k mostu, který zničili Ukrajinci, aby zastavili ruský postup. V tu chvíli tam již trčel konvoj dvaceti aut Červeného kříže. Všichni jsme odbočili ze silnice a zamířili do polí a na postranní cesty.

Hlídka na patnáctém checkpointu mluvila rusky se silným kavkazským přízvukem. Přikázali celé koloně, aby vypnula světla, abychom neviděli zbraně a techniku zaparkovanou u silnice. Jen stěží jsem dokázal rozeznat bílé nápisy „Z“ namalované na vozidlech. U šestnáctého checkpointu jsme uslyšeli hlasy. Ukrajinské hlasy. Pocítil jsem strašnou úlevu. Matka dětí v autě se rozplakala. Dostali jsme se ven. Byli jsme poslední novináři v Mariupolu. Teď už tam žádní nezbyli.

I dnes jsme pořád zavalení dotazy lidí, kteří se snaží zjistit osud svých nejbližších, lidí, které jsme fotografovali a natáčeli. Píší nám zoufale a důvěrně, jako bychom nebyli neznámí lidé, jako bychom jim dokázali pomoci.

Když Rusové ze vzduchu zasáhli koncem předminulého týdne divadlo, v němž se skrývaly stovky lidí, dokázal jsem si přesně představit, kam je potřeba zajít, abychom se dozvěděli, kdo přežil, a slyšeli z první ruky, jaké to je být nekonečné hodiny zasypaný pod hromadou sutin. Znám to divadlo i budovy v jeho okolí. Znám lidi, kteří uvízli pod sutinami. V neděli pak ukrajinské úřady oznámily, že Rusko v Mariupolu vybombardovalo uměleckou školu, v níž se schovávaly asi čtyři stovky lidí.

Tam my už ale být nemůžeme.

Mstyslav Černov je fotograf a filmař, pracuje pro agenturu The Associated Press. Jeho líčení obléhání Mariupolu doplněné fotografiemi Jevgenije Maloletky zaznamenala zpravodajka Lori Hinnant.