Les

Těch posledních pár dnů jsem se nedokázal odtrhnout od nové reality. Ta zvláštní přitažlivost a odpudivost války. Ty myšlenky na to, co to vlastně pro mě a pro všechny lidi, které miluju, znamená a jak bude vypadat ten nový svět, kam se všechno nekontrolovaně řítí.

Ten neúnosný pocit, že člověk nic pořádně nedělá a nepomáhá dost.

Koupil jsem si jízdenku na vlak a odjel z Prahy.

Vystoupil v Heřmaničkách a vydal se pěšky na chalupu. Cestu jsem si naplánoval lesem.

První kroky jsou vždycky spojeny s čichovými vjemy. Les voní krásně jinak v každém ročním období.

Kdysi, když jsem ještě měl Instagram, mi kámoš řekl, že tam mám hodně fotek stromů. Můj děda z tátovy strany byl jednu chvíli hlavním slovenským lesníkem. Napsal knihu o pěstování olší. Když se na stromy dívám, mám pocit, že se dívám dalekohledem do vesmíru.

To všechno se mi spojilo v domněnku, že les je mi nějakým způsobem souzen.

V Brazílii mě chození pralesem dovádělo k vytržení. Obří organismy vytvářely klenbu nad celým naším světem a v těch několika patrech rozdělených do světů menších se odehrávaly dějiny, o kterých se ve zprávách nedozvíme.  Znám tam místo, kde jeden strom drží celý vesmír a jednotlivé galaxie se kolem něho otáčejí a planetky padají k zemi a vracejí se nahoru podle toho, jak běží čas.

V českém lese je ticho stejně jako v tom jihoamerickém.

Vykácená paseka voní hlínou, vyhozené pneumatiky lidskou blbostí a sprejem nastříkané Z na kůře stromu mi připomíná, že zlo je…