Dva obchody s potravinami na deseti metrech. V jednom prodává novinářka, v druhém filoložka. Filoložčin obchod je dlouho zavedený, novinářka svůj otevřela teprve před rokem poté, co jí kvůli pandemii zkrachovala obživa – pronajímání pokojů turistům. „Když se Gruzie v jednu chvíli uzavřela, půl roku jsem jen ležela na gauči. Z pyžama jsem se nepřevlíkala, ven nechodila, nebylo proč. Děti odrostly, vnoučata nemám, tak jsem jen prožívala ruská melodramata na obrazovce, jedla a kynula. Přibrala jsem patnáct kil… a pak jsem se jednoho dne rozhodla udělat z naší kuchyně obchod.“
Svou kuchyň si Irma nově zřídila v obýváku – na stůl položila elektrický vařič a za peníze půjčené od sousedky pořídila první položky do krámu – cigarety a chipsy. Během dalších měsíců přibyly v obchodě stovky věcí. Prostor byl stísněný a cesta k pultu, bývalé kuchyňské lince, představovala překážkovou dráhu, na které mnozí neobstáli. Včetně naší dcery – zakopla o prací prášek Ariel a dosedla na čerstvě podříznutou slepici v igelitce, kterou Irma ve shonu nestačila dát do lednice.
Police v obchodě se zoufale snažily udržet zdání pořádku, věci na nich ležely navršené v několika vrstvách a vytáhnout jednu se rovnalo akrobacii. Nohy široce rozkročené mezi pytli s psím žrádlem, jedna ruka drží pytlíky s cukrem, fazolemi, nudličkami, druhá něžně a pomalu vytahuje zpod pohanky kýžené vločky. Když se vám nic nezhroutí a nesesype na nohy, je to malé vítězství všedního dne. Irmin obchod se utěšeně rozrůstal,…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
