Anomálie ve fungování světa

„Hluboko pod masivem Alp si vědci šeptají o objevech, které radikálně promění naše porozumění vesmíru,“ začíná článek BBC o opětovném spuštění obřího urychlovače LHC, který je po tříleté rekonstrukci na prahu dalšího kola výzkumu. Je podobně dramatické nasvícení namístě? Urychlovač proslul hlavně objevem Higgsova bosonu, důležité subatomární částice, jejíž existence byla předpovězena již v šedesátých letech minulého století, ale nikdy ji nikdo nespatřil. Až do roku 2012, kdy ji zachytily detektory urychlovače coby poslední chybějící kamínek v takzvaném standardním modelu částicové fyziky, po desetiletí budované teorii mikrosvěta.

Byl to fantastický úspěch, završení dlouholetého úsilí – ale zároveň součást černého scénáře, jehož naplnění se řada fyziků obávala. Od té doby totiž urychlovač žádného průlomu nedosáhl: neodhalil žádné dosud neznámé fyzikální jevy, nic, co by ukazovalo, kudy se ve výzkumu ubírat dál. Postavili jsme tedy největší stroj na světě jen proto, abychom našli jedinou, teoretikům již známou částici?

Urychlovač LHC dokáže zkoumat jevy odehrávající se při velmi vysokých energiích, jaké vládly v kosmu nedlouho po jeho vzniku. Možná by ale k objevu nové fyziky byly třeba energie ještě vyšší; třeba se i s fantastickými možnostmi, které urychlovač nabízí, pohybujeme v určité poušti, kterou nám ve výzkumu postavila do cesty příroda a v níž se zkrátka nenacházejí žádné odpovědi týkající se tajemství kosmu – třeba povahy temné hmoty nebo způsobu, jakým spojit…