Jeho „hvězdná“ chvíle nastala 22. ledna 1950. Tehdy Ladislav Štoll přečetl na plenárním zasedání Svazu československých spisovatelů v Obecním domě svůj referát Třicet let bojů za českou socialistickou poesii. Materiál na desítky let ovlivnil vztah komunistického státu k literatuře a obecně kultuře. Štoll si v něm vyřídil účty s meziválečnou avantgardou, s níž polemizoval už ve třicátých letech. Jmenovitě s pár měsíců mrtvým básníkem Františkem Halasem.
Jeho poezie mu tak ležela v žaludku, že si při přípravách podškrtával pasáže, na nichž ilustroval závadný vliv skeptického barda na mladou generaci. Konkrétně u veršů „Zimničně svůj čas si dloužím do noci,/ romantický plášť stínu táhnu za sebou,/ jda nevěda kam zbla víry nemaje za svou chimérou“ si udělal pět rozčilených vykřičníků. S vydáváním Halase bylo po referátu utrum. A stejně tak s dalšími autory, kteří nezapadali do dogmatické linie umění plného optimismu a angažovanosti v budování lepších zítřků.
Málokdo se odvážil protestovat a riskovat přinejmenším vězení, pár odpůrců se však našlo – včetně Halasova otce. „Ujišťuji profesora Štolla, že až on již bude dávno vymazán ze seznamu živých, z jeho tělesné schrány už nic nezbude (zbude-li něco duchovního, nevím) a dílo mého Franty zde ještě bude,“ napsal redakci časopisu Tvorba, kam Štoll přispíval. Aktuálně vydaná publikace historika Vojtěcha Čurdy s lakonickým názvem Ladislav Štoll vybízí k úvaze, nakolik měl Halas starší pravdu.
Pesimisty popravovat…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
