Z nouze ctnost

Pořád si přijdu jako Pražák. Jen žiju za hranicemi města,“ říká třiatřicetiletý Ondřej s úsměvem na zahradě vedle svého domu. Na Prahu to v okolí skutečně příliš nevypadá. Konec zahrady volně přechází v les, kde intenzivně zpívají ptáci a dům mnohem víc připomíná víkendovou chatu než tradiční rodinný domek. Nacházíme se zhruba třicet kilometrů od Prahy v oblasti trampské osady, kde Ondřej s manželkou Eliškou před dvěma lety koupili jednu z chat, kterou teď postupně přestavují. Pár, který předtím deset let žil v nájmu a ve spolubydlení na Vinohradech, totiž po prozkoumání situace na trhu usoudil, že pokud chtějí vlastní bydlení, tohle je jediná možnost, na kterou jsou schopni dosáhnout, aniž by museli slevit ze svých hlavních priorit. „Nechtěli jsme do konce života jen platit nájem a zároveň jsme nechtěli byt někde na sídlišti. Vyrostla jsem v baráku se zahradou a oba jsme chtěli nějaký prostor navíc,“ popisuje Eliška, jak nad hledáním bydlení přemýšleli.

Rozhodnutí vyměnit život v centru Prahy za postupnou rekonstrukci trampské chaty uprostřed lesů rozhodně není nejčastější reakcí na stále se zvyšující převis poptávky na zdejším trhu s bydlením. Lidí, kteří na bytovou krizi reagují netradičními způsoby, však jednoznačně přibývá. A řada z nich zjišťuje, že to, co na začátku vyhodnotili jako jedinou alternativu, která jim zbyla, nakonec představuje cestu, kterou by dnes již neměnili.

Nebyla to chyba?

Finanční situace Elišce s Ondřejem neumožnila splácet hypotéku, kterou si na nákup a rekonstrukci chaty vzali, a zároveň platit pražský nájem. Do domu se tedy nastěhovali prakticky ihned. Sami přiznávají, že v začátcích to bylo dobrodružné. Dům není napojen na sítě, nebyla v něm tedy ani elektřina, ani voda. „První zima byla krušná,“ vzpomíná Ondřej na konec roku 2020. Pod vlivem velmi mírných zim z předchozích let vyboural starou izolaci v druhém patře domu – ale na Vánoce nečekaně přišly tvrdé mrazy. „Venku bylo minus dvacet, a mrzlo i v předsíni. Zalepili jsme, co šlo, a žili v jedné místnosti. Protože ještě nebyla studna, nakonec jsme museli tavit sníh a převařovat ho,“ popisuje situaci, do jaké se rodina při hledání alternativy vmanévrovala. Aby toho nebylo málo, oba dva i jejich dnes dvouapůlletý syn Bernard dostali covid-19 a lesní příjezdovou cestu zavalil metr sněhu. „Když jsem ležela v zimnicích, trochu jsem si říkala, jestli jsme neudělali chybu,“ směje se Eliška. Jediný kontakt s okolním světem tehdy přišel v podobě návštěvy kamaráda, který jim na sáňkách dovezl čerstvé pečivo a plynovou bombu.

Manželé zdůrazňují jednu evidentní věc: když začínáte s málem, z každého vlastnoručně vybudovaného pokroku máte obzvlášť velkou radost. Z původní jedné obyvatelné místnosti dnes mají již tři, opravili střechu a zaplatili profesionálům vykopání studny. „Když něco děláte poprvé, musíte se odnaučit perfekcionismu. Všechno je křivé a trvá to třikrát déle, než čekáte,“ říká Ondřej s tím, že i jim plány nespočetněkrát zkřížily nečekané události spojené s pandemií nebo nárůstem cen stavebních materiálů. Hlavním plánem do budoucna je dnes instalace solárních panelů, díky nimž bude dům energeticky zcela soběstačný. Nyní elektřinu a teplou vodu řeší skrze nabíjení baterií – jednou týdně na několik hodin zapnou benzinový agregátor a dobité baterky pokryjí spotřebu na týden.

Na první pohled žije rodina úplně jiný život, než jaký měli v Praze. Mnohem víc musejí přemýšlet o plánování nákupů nebo o tom, k čemu využívají energie, stále například nemají lednici, takže se „stali mistry v zavařování“, jak říkají. Rozhodnutí odstěhovat se z centra Prahy ale zároveň nelitují a po téměř dvou letech života v osadě současnou situaci hodnotí jako nejlepší možnou. „Báli jsme se, aby syn třeba nebyl osamělý, přes týden ale chodí do školky a o víkendu tady má kamarády z rodin, které sem jezdí na víkend,“ popisuje Ondřej, zatímco kolem pobíhající Bernard střídá hraní na pískovišti s průzkumem zeleninového záhonku. Nedostatkem sociálního kontaktu podle svých slov netrpí ani rodiče. Oba chodí do práce, a když chtějí do Prahy za přáteli, syna nechají u babiček, které v okolí mají. Vyzkoušeno mají i to, že je až domu případně doveze taxík.

Posledním důvodem, který v rozhodování manželů hrál velkou roli, byla pandemie. Když koronavirus udeřil poprvé, v obavě z neznámého byla Eliška dva měsíce s malým Bernardem jen doma, což je scénář, který by se jim v nynějším doma rozhodně nestal.

Pandemii jako jeden z důvodů, který vedle cen bydlení hrál velkou roli v rozhodování o odchodu z města, zmiňují i další lidé, kteří na krizi bydlení zareagovali netradičním řešením. Jedním z nich je dnes osmadvacetiletá Nikola Machačová, která si před dvěma lety prakticky vlastníma rukama postavila tzv. tiny house. Fenomén malých a levných mobilních domků vznikl původně v USA, v posledních letech ale přibývá jejich příznivců i u nás. „Vrátila jsem se ze zahraničí a řešila bydlení. Ceny nemovitostí vystřelily tak moc, že jsem začala hledat alternativy. A během covidu mi došlo, že nechci žít v Praze,“ popisuje Machačová, jak se k přemýšlení o životě v tiny housu dostala. I pod vlivem zkušeností (z domova odešla už v patnácti letech a věděla, kolik za svůj život zaplatila za bydlení v nájmu) si chtěla najít něco vlastního. Celý tiny house ji nakonec vyšel na necelých 600 tisíc, což sice překročilo původní odhady, stále je to ale řádově méně, než kolik by potřebovala na stavbu klasického domu.