Každý musí přispět. Ale kdy? A jak?

Do davu mladých ekologických aktivistů, pochodujících minulou středu dopoledne k soudu po pražských Vinohradech, Jiří Bouček moc věkově nezapadal. Třiašedesátiletý starosta středočeské obce Svatý Jan pod Skalou sem ale patřil víc než mnozí jiní.

Jeho vesnice je jedním z účastníků nečekaně úspěšné klimatické žaloby. K ní se loni Bouček přidal ve snaze podpořit svého syna, člena dvousetčlenného občanského spolku, který zažaloval český stát za to, že dělá málo v boji proti globálnímu oteplování.

Stížnost minulou středu hned po prvním dvouhodinovém přelíčení uspěla. Podobně jako předtím v Německu, Nizozemsku nebo Irsku, i v Česku dal soud žalujícím z řad veřejnosti za pravdu v tom, že zdejší státní aparát bere klimatickou změnu na lehkou váhu a že tím upírá občanům zákonný nárok na příznivé životní prostředí. Že by díky tomu bylo na domácím poli v otázce klimatu rázem „vyhráno“, na to ani s rozsudkem v ruce spoléhat nelze. V právní i symbolické rovině jde ale o průlomové rozhodnutí.

Trochu jako charta

Než padl rozsudek, Bouček žalobě moc šancí nedával. Vitální starosta ji podobně jako někteří elitní právníci vnímal spíš jako chytrý způsob, jak na přehlížený klimatický problém upozornit. Na přednášce, uspořádané den před soudním jednáním, iniciativu popsal jako vzdálenou analogii s Chartou 77. Nikoli v míře občanské statečnosti, s níž si nyní na rozdíl od normalizačních časů není třeba tolik lámat hlavu. Ale spíš v právní vynalézavosti (i v sedmdesátých letech se…