Pilíř režimů

Česko se pomalu, ale jistě sune ke konci mandátu Miloše Zemana a podstatná část společnosti, kam asi patří i čtenáři Respektu, s napětím čeká, kdy se objeví kandidát s velkým K. Žena, nebo muž, kteří by navázali na Václava Havla, vrátili nejvyšší funkci důstojnost a lidem naději, že až zase přijede Zuzana Čaputová nebo vlastně kdokoli jiný, nebudou se muset propadat hanbou.

Nikdo se ale neobjevuje, a tak se tiše čeká, až se o pozornost přihlásí generál Petr Pavel, s nímž zatím průzkumy veřejného mínění počítají do finálového souboje s Andrejem Babišem. Stoupence Havla tak čeká těžké dilema, které před časem shrnul v hovorové otázce Michael Kocáb: „Umíte si představit, že třicet let po válce bude německým prezidentem bývalý člen nacistické strany a spolupracovník gestapa?“

Upřímně řečeno ta představa není tak těžká. Nejeden z bývalých nacistů totiž do vysokých funkcí v demokratickém Německu kandidoval, a Kurt Kiesinger dělal dokonce spolkového kancléře, byť dvacet let po válce. Aby však byla paralela použitelná, musí si člověk představovat hlas pro bývalého nacistu v situaci, kdy by proti bývalému nacistovi kandidoval jiný bývalý nacista, který projevil mnohem menší ochotu přiznat chybu a pracovat pro demokratický režim.

Něco takového se s bývalými komunisty rýsuje u nás. Ovšem prezidentská volba nevystavuje voliče nároku hledat optimálního kandidáta, ale vybírat ze dvou možností obvykle menší „zlo“. Vysnít si favorita je tedy k ničemu. Josef Středula se nám teď…