Když se u nás v posledních letech mluví o literárním mainstreamu, míní se tím obvykle špatně napsané, ale výtečně propagované romány, které nekladou větší čtenářské nároky a radostný zážitek z četby se odvíjí od pocitu, že hltám hit, který teď čtou všichni – a když to zvládnu dočíst, budu i já členem velkého společenství těch, kdo našli ty pravé hodnoty. Mainstreamem by se přitom měla mínit spíš dobře napsaná, ale nepříliš náročná beletrie, která dobře drží svůj žánr a lze si užívat právě čtené pasáže, nikoli až výsledný pocit z konzumace vydatné porce textu. Kdyby tomu tak bylo, byl by románový debut Martina Müllera Černá rusalka příkladem kvalitního mainstreamu.
Děj má spád, gradaci a nečekané zvraty, Novohradské hory fungují jako neokoukaný prostor, který vytváří sugestivní dějové pozadí. Stěžejních postav je jen několik a jejich vztahy jsou naprosto provázané. Čas raných devadesátých let evokuje symboliku éry mezi starým a novým, kdy není jisté, co ještě platí, a co už ne. A způsob vyprávění umožňuje, abychom si vychutnávali, co a jak se právě vypráví. Černá rusalka svižně a hravě přenesla někdejší atmosféru černobílých noirových filmů do jiného času i prostoru. Jedna z postav tak trochu detektivně pátrá po tom, co se skrývá za zvuky výstřelů a sérií podivných zmizení či vražd v místě, které po kolapsu komunismu opustili pohraničníci, ovšem proudy turistů přecházejících donedávna ostře střeženou hranici tam nikdy nedorazily.
A tak náhlá změna…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
