0:00
0:00
Astrounat Brázda
Odvaha nejen číst
Kontext11. 9. 2022

Proč se Česku nepovedlo odpoutat od závislosti na ruském plynu

Úzkost, která nemusela přijít

Dosažení úspěchu bývá obvykle závislé na schopnosti určit si správný cíl a pak k němu důsledně směřovat. Tak to s oblibou říkají nejrůznější byznysové příručky. Česká energetická politika má takový cíl minimálně od roku 2009. Tehdy se zastavily dodávky plynu z východu a premiér Mirek Topolánek oznámil, že je nutné ukončit závislost na nespolehlivém Rusku. Znělo to logicky a následná dekáda relativního klidu a prosperity poskytla čas tento cíl splnit.

O to překvapivější bylo letošní zjištění, že ruský útok na Ukrajinu zastihl Česko v pozici jedné z energeticky nejohroženějších zemí v EU. Náš stát nejenže závislost na Vladimiru Putinovi nesnížil, naopak je ještě závislejší než dřív. Zatímco v roce 2010 jsme dovezli z Ruska 86 procent zemního plynu potřebného k chodu ekonomiky a vytápění domácností, v roce 2020 už to bylo 100 procent. Jak k takovému selhání vlastně došlo a existuje plán, kudy z toho ven?

↓ INZERCE

Kouzlo alternativní trasy

K pochopení toho, jak funguje český obchod s plynem, je důležitý květen 2002. Tehdy vláda Miloše Zemana privatizovala podnik Transgas, který Klausův kabinet v devadesátých letech jako strategický z privatizace vyjmul. Majitelem plynovodů a výhradní licence na přepravu plynu na našem území se za zhruba 125 miliard korun stal německý gigant RWE. Ten pak musel v roce 2013 vyhovět požadavku Evropské komise na oddělení distribuce a obchodu. Plynovody a zmíněnou licenci převedl do své firmy NET4GAS a prodal ji německé pojišťovně Allianz a kanadské investiční skupině Borealis.

Německý majitel, a hlavně nasměrování plynovodů přes naše západní hranice do Německa znamenali, že české plynárenství se de facto stalo součástí německého prostoru. V praxi to vypadalo tak, že k nám od roku 2011 proudil ruský plyn z plynovodu Nord Stream, na který tehdy Německo vsadilo navzdory kritice ze Spojených států, a hlavně z Polska či Ukrajiny, jež Nord Stream obcházel a připravil je o vliv na jeho fungování. Ve stejném roce navíc Německo začalo budovat vyšší kapacitu známou jako Nord Stream 2, a dalo tak bez ohledu na mezinárodní kritiku najevo, že hodlá v budoucnu vsadit na „levný“ a „spolehlivý“ ruský plyn.

Česká vláda se ke kritice přidala, ale nešla cestou Polska, které se pokusilo stavbě bránit, nýbrž cestou spokojeného klienta. Ani Polsku se odpor proti Nord Streamu 2 nepovedl, a vydalo se tedy v poslední dekádě cestou rychlého ukončení závislosti na ruském plynu. Česko bylo naopak skrze německou strategii k Rusku pevně připoutáno.

I tady ale mělo dojít k alespoň částečné změně. Náš stát měl onu zkušenost ze zimy 2009, kdy došlo k přerušení dodávek ruského plynu. Česko v té době také předsedalo Evropské unii a premiér Topolánek mluvil o snížení závislosti na ruském plynu jako o klíčové strategii celé evropské energetiky. Česku se přitom mnoho možností nerýsovalo. Bylo třeba postavit propojení na jih do Rakouska, odkud vede potrubí do Středomoří, a pak hlavně do Polska, kde se začal v březnu 2011 na Baltu u Štětína v místě zvaném Svinoústí stavět terminál na dovoz zkapalněného plynu. Polsko navíc plánovalo napojení na Pobaltí a na Norsko skrze plynovod Baltic Pipe.

Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.

Online přístup ke všem článkům a archivu

Články i v audioverzi a mobilní aplikaci
Možnost odemknout články pro blízké
od 150 Kč/měsíc

Mohlo by vás zajímat

Aktuální vydání

Zraněné SlovenskoZobrazit články