Vypnout budík, zabalit dva obědy, vzbudit holky a odvézt je do školy. Když končí naše každodenní hodinové ranní kolečko, přepínám v autě automaticky z dětského playlistu na rádio. Ladím neworleanskou jazzovou stanici WWOZ, jejíž moderátoři právě ve vysílání vybírají peníze na provoz v dalším roce. Dokola nabízejí posluchačům různé odměny s logem rádia – za pět dolarů měsíčně máte baseballovou čepici, za 85 dolarů měsíčně další čtyři dárky. Během poslední hodiny už členství v téhle rodině, jak se o rádiu v New Orleansu bez nadsázky mluví, obnovilo dvanáct posluchačů, potřebují dalších osm, aby jim počty vycházely a vybralo se dost.
Přepínám z frekvence 90,7 FM na 89,9 FM. NPR. National Public Radio. Rádio veřejné služby. Skončily zprávy a moderátorka uvádí další rubriku. Pětiminutový segment ranní poezie. V prvních vteřinách si vzpomenu na někdejší Nedělní chvilku poezie a za pár vteřin se za tu myšlenku zastydím. Následujících pět minut nemá totiž s poezií patosu a vážnosti společného vůbec nic. Moderátorka vítá básníka Kwameho Alexandera, který o sobě vzápětí mluví jako o tom, kdo chce změnit svět slovo po slovu („to change the world one word at a time“). Usměju se poprvé a čekám, co bude. Rádio vyzvalo před několika dny posluchače, aby se podělili o přísliby a sny do tohoto školního roku. Kwame je všechny pročetl, poslechl, posbíral a sepsal báseň. Dlouhou. Nijak komplikovanou, vlastně docela jednoduchou. Jako by chtěl poslat všem zúčastněným – studentům,…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
