Je první den mé stáže. Do poslední chvíle se rozhoduji, zda pojedu autem, nebo se projdu pěšky. Za oknem je šero a vodou nacucaná obloha je na vážkách, jestli se rozhodne vylít do všedního dopoledne. Chci se projít a zplodiny z výfuků tentokrát jen dýchat, nikoli produkovat. Vyběhnu na poslední chvíli z domu – a samozřejmě, že prší. Ne mocně, zato vytrvale.
Bałuty, součást Lodže, někdejší mnohonárodnostní sídlo a za války nechvalně proslulé židovské ghetto zřízené nacisty, působí v tomto šedivém dešti ještě depresivněji. Kdysi se svými sto tisíci obyvateli soustředěnými kolem textilního průmyslu údajně největší vesnice v Evropě jako by se odmítala vzdát svých historických stop, které sebevydatnější déšť ani čas nesmyje. Lodž se přitom za těch pár let, co sem pravidelně jezdím, mění před očima: momentálně probíhá mohutná revitalizace jejího centra. Domy se velkoryse opravují a získávají nové fasády, kdysi nevábné staré byty v bočních ulicích s temnými chodbami se stávají vyhledávanými a drahými lokalitami. Masivními klíči už se tu moc necinká, všude bzučí elektronické zámky na kód. Neuklizené dvory začíná střídat zeleň, v ulicích parkují drahá auta. Paláce někdejších německých a židovských průmyslníků se začínají opět lesknout. Vznikají zde moderní urbanistické prvky v podobě tzv. woonerfů, jejichž název pochází z nizozemštiny. Mají za cíl zklidnit automobilový provoz v centru a posílit komunitní život města. Takto zrekonstruované ulice jsou příjemné pro chodce – jsou…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
