Co kdyby byla doma sama?

Dnes odvezli mého devadesátiletého tatínka do lůžkového hospice. Uvolnilo se místo, nebyly jsme na to moc připravené. S maminkou se od táty vracíme až za tmy, dělám jí doprovod.

Přicházíme domů, maminka, které je osmdesát a špatně slyší, chystá večeři. Z kuchyně na mě volá, že jí právě telefonoval technik z O2, prý je zrovna poblíž a za čtvrt hodinky přijde zapojit nový rychlejší internet. Maminka má nový telefon, opět tlačítkový, a po tátovi obstarožní počítač, který nepoužívá. Notebook, který jsem jí dala loni, má obřadně uložený v krabici. „Mami, tys objednávala rychlý internet?“ ptám se. „Přece přišel dopis z O2, ukazovala jsem ti ho,“ odpovídá. „To ale bylo upozornění, že je možnost rychlejšího připojení, to se musí nejprve objednat,“ říkám.

Vzápětí stojí na prahu kluk s taškou přes rameno. Maminka mu v předsíni vysvětluje, že jejího manžela dnes odvezli do hospice a není vhodná chvíle. Ptám se ho, kvůli čemu přesně přišel. Mladík kolem dvaceti říká, že není technik, ale že přišel udělat objednávku nového připojení s optickým kabelem, že to staré se bude brzy vypínat. Jsem už hodně unavená a mám podobně starého syna, tak kývnu, že to objednáme.

V kuchyni během rozhovoru zjišťuji, že nám nabízí k superrychlému připojení úplnou „chytrou domácnost“, majitelům tlačítkového telefonu a starého počítače. Přesvědčuje nás, že změna je nezbytná, vše se zrychluje. Nelze si nevzpomenout na Postřižiny, ale do smíchu mi není. Nabízí na půl roku slevu, i pak budou rodiče za modernější připojení platit o pár korun méně než dosud. „Táta by si to přál,“ říká maminka.

To rozhodne. Nechám ho objednávku dokončit i přes neodbytný pocit, že se děje něco špatného. Co kdybych u maminky zrovna nebyla? Ona už ve svém věku, se špatným sluchem, těžko chápe, co je nabízeno člověkem, kterého nezastavilo ani to, že stara paní tráví první večer bez manžela, myslí na hospic a není schopna přijímat žádná rozhodnutí.

Mladík vkládá do objednávky termíny návštěvy technika a jen tak mezi řečí ukazuje smart modem, který pro rodiče právě objednal (se splátkami na pět let, jak později zjišťuji). Na závěr návštěvy ještě upozorňuje, že původní smlouva, psaná na tátu, se musí odhlásit na pobočce.

Následující den má máma telefonáty, všechny u postele umírajícího člověka: dotazník spokojenosti, termín dopolední návštěvy technika, kdy maminka tráví čas v hospici u táty. Objednat návštěvu technika na odpoledne není možné. Cvak. Maminka se z toho hroutí, pláče u mě v práci. Beru si kabát a jdeme zrušit celou objednávku. Storno objednávky musí potvrdit pracovník, který ji sjednával. Prý mu napíšou. Čekáme. Slečna za přepážkou odchází telefonovat kolegovi, po více než třičtvrtěhodinovém projednávání se storno objednávky podaří. Slečna ještě utrousí, že kolega říkal, že jsme  „s tím včera byly v pohodě“. Maminka po celou dobu sedí tiše vedle mě.

K dořešení jsou ještě výpovědi smluv psaných na tátu. Po arogantním požadavku dvojího ověřování u notáře dojde se slovy „my se na to podíváme“ ke smířlivému přistoupení na úřední potvrzení, které maminku už půl roku opravňuje v podobných věcech zastupovat svého manžela. Do té doby mlčenlivá a zoufalá maminka se obrátí na pracovníky v místnosti a pohnutým hlasem jim do ticha sdělí, že je klientkou téhle společnosti od jejího úplného začátku, „kdy většina z vás ještě nebyla na světě“. „A nikdy jsem neuhnula,“ dodává. V podtextu jejích slov pak slyším: Ale teď je na to čas.

P. S. Tatínek nás tento týden opustil. Mamince přišlo oznámení, že objednávka nakonec nebyla stornována, ale pozastavena na dobu neurčitou.