Mít na triku Basquiata

Když chtěl ruský ministr zahraničí minulý týden dokázat, že je i přes náhlou hospitalizaci po příletu na Bali na summit G20 fit, nechal se natočit v krátkém tričku se stylizovanou zlatou korunou a nápisem „BASQUIAT“. Z hlediska „módní diplomacie“ je to obdobné, jako kdyby se americký protějšek Sergeje Lavrova Antony Blinken procházel v tričku s nápisem „LENIN“. Jean-Michel Basquiat (1960–1988) sice nebyl politik, přesto měl takový vliv na kulturu a životní styl milionů lidí na Západě, že pro současné Rusko musí symbolizovat to nejhorší z oné dekadence, degenerace a amorálnosti, které Moskva našemu životnímu prostoru pravidelně přičítá.

Lavrov očividně netušil, kdo Basquiat byl – nebo že vůbec jde o jméno konkrétního člověka. Seznámit se s dílem newyorského afroamerického malíře, který se coby supernova umělecké scény obklopená kufry dolarů předávkoval v pouhých sedmadvaceti letech, by se mohl ve vídeňské Albertině. Do 8. ledna je v ní k vidění akce Basquiat. Die Retrospective, jež se umisťuje na vrcholu žebříčků evropských výstavních blockbusterů stávající sezony. Lavrov tu šanci nemá, protože je na sankčním seznamu EU. O důvod víc na výstavu vyrazit.

Impulzivní a autentický

Přestože Basquiat zemřel tak mladý, vznikla o něm spousta životopisných knih, řada dokumentů a jeden celovečerní film. Příběh outsidera, který se přes nepřízeň okolí dokázal prosadit, ale vzápětí neunesl úspěch a shořel ve vlastním žáru, je totiž výjimečný i na americké poměry plné selfmademanů.

Jean-Michel Basquiat se narodil v prosinci 1960 v Brooklynu haitskému otci a matce s portorikánskými kořeny. Protože na jeho raných pokusech s komiksy a karikaturami vypozorovala výtvarný talent, vodila ho do nejlepších muzeí a galerií na Manhattanu a přihlásila ho do školního programu pro nadané děti. Idyla mu skončila v sedmi letech. Srazilo ho auto, přišel o slezinu (kvůli tomu měl zřejmě později sníženou schopnost vyrovnávat se s drogovou závislostí) a rodiče se rozvedli.

Matka skončila v psychiatrické léčebně, se sourozenci tak zůstal v péči otce. Prožil s ním čtyři roky v Portoriku, do New Yorku se vrátil v sedmnácti, kdy nastoupil na střední školu s alternativním zaměřením. Ústavem City-As-School High School prošla řada budoucích kulturních ikon. Adam Horovitz z Beastie Boys, rapperka Princess Nokia, dokumentarista Michael Dominic či pornoherečka Asa Akira. Basquiat na škole poprvé uviděl graffiti a koncem sedmdesátých let, kdy New York zachvátila horečka pouličního umění, si vymyslel přezdívku SAMO.

Ze školy odešel ještě před maturitou, maloval po zdech v SoHo nejen svoje jméno, ale i krátké básnické vzkazy. Na ulici a v barech se spřátelil s Keithem Haringem a Kennym Scharfem a účastnil se s nimi prvních skupinových výstav – aniž pochopitelně mohl tušit, že právě s jejich jmény si jednou lidé budou spojovat uměleckou scénu New Yorku osmdesátých let. Byla to doba, kdy publikum, galeristé i kritici měli plné zuby minimalistického umění ovládajícího scénu předchozí dekády. Nástup nové generace naznačil název hned druhé výstavy, na které byl Basquiat zastoupen: New York/New Wave v P.S. 1, experimentálním prostoru vyhrazeném Muzeem moderního umění (MoMA) mladému umění.

Na rozdíl od Haringa a Scharfa nechodil Basquiat na žádnou školu výtvarného zaměření. Hrál v kapele, spal po ulicích, na kterých se snažil prodávat vlastnoručně malované pohlednice. Stejně jako na papíry přitloukané na zdi galerií na ně zachycoval, co viděl kolem sebe. „Nejsem elitářský umělec, ale samouk, který by chtěl být součástí umělecké rodiny,“ prohlásil později o svých výjevech jakoby načmáraných dětskou rukou, jimiž bořil představy o tom, že vysoké umění musí být promyšlené a ideálně co nejméně osobní.

Basquiat byl naopak impulzivní a autentický. Vším, co měl po ruce (od obyčejné tužky po olejové barvy), zaznamenával v expresivních, vnitřním rytmem vedených tazích portréty černochů ubitých newyorskou policií, otrokářské lodě, ale i neangažované věci, které se mu honily hlavou. Ve vídeňské Albertině nyní visí mezi dalšími padesáti obrazy třeba jeho dvoumetrové plátno Radost z roku 1984. Dominuje mu černoška v domorodém oděvu obklopená přilepenými papíry s nápisy „Byl jsem na Měsíci“, „Tizian“, „Slam“, „Konec“, „Odpad“, „Miles Davis“. A taky „Gregor Mendel – vynálezce rentgenu“.

Moravský přírodovědec sice neměl s rentgenem nic společného, ale to na uhrančivém dojmu z obrazu připomínajícího freejazzovou skladbu zmíněného Davise nic nemění ani v roce 2022. Natožpak v osmdesátých letech.

Na fatálním kolotoči

Vyzvedáváním rasových témat se Basquiat tehdy pohyboval na tenkém ledě. V New Yorku se běžně setkával s předsudky i nenávistí a o kolektivní solidaritě, jakou dnes vidíme v souvislosti s hnutím Black Lives Matter, si mohl nechat zdát. „Nikdy jsem nebyl v Africe. Jsem umělec ovlivněný newyorským prostředím. Ale mám kulturní paměť. Nemusím po ní pátrat – prostě existuje. Je někde tam, v Africe,“ prohlásil, když už byl na vrcholu, na nějž se dostal obdivuhodně rychle.

Nejprve si ho mezi jinými newyorskými neoexpresionisty vybrala galeristka Annina Nosei a sehnala mu ateliér, kde se mohl konečně věnovat klasickým plátnům. Následně o něm napsal kritik Rene Ricard do dodnes trendy určujícího časopisu Artforum text s titulkem „Zářící dítě“ a vlastně bylo hotovo. Už ve dvaadvaceti měl samostatnou výstavu u dlouhodobě nejmocnějšího obchodníka s uměním Larryho Gagosiana a jako nejmladší z bezmála dvou set umělců se zúčastnil mezinárodní přehlídky documenta v německém Kasselu. Větších met už v umění nelze dosáhnout. Pouze vydělat víc peněz, a právě na to se někdejší uliční umělec v následujících letech zaměřil.

Ne že by nutně potřeboval další miliony. Ale současné umění zrovna procházelo zlomovým obdobím, kdy o významu jeho tvůrců začalo otevřeně rozhodovat jejich finanční ohodnocení. Lidé jako Gagosian na trh přivedli sběratele umění s ohromujícími zdroji a Basquiat vycítil, že má kvůli přitažlivé pověsti rebela šanci stát se jeho králem. Proto na svá díla maloval zlaté koruny a v době, kdy Michael Jackson ovládl hudební průmysl, se stal dalším umělcem afroamerického původu porážejícím v amerických závodech o rekordní prodeje bílé kolegy, kteří je dosud s přehledem ovládali.

Nechal se zastupovat Brunem Bischofbergerem, manažerem Andyho Warhola. Že jejich práce na společných obrazech (Warhol na plátna stříkal loga přes šablony, Basquiat je přemalovával výkřiky a postavičkami) byla velmi výhodnou kooperací, doložila v roce 1985 obálka magazínu The New York Times. Basquiatovu fotku v černém obleku bez bot doprovázel titulek „Nové umění, nové peníze“.

Basquiat si rychle zvykl na astronomické zisky a tomu odpovídala jeho zvýšená konzumace drog. Spolukurátor malířovy vídeňské výstavy a jeden z největších odborníků na Basquiatovo dílo Dieter Buchhart spočítal, že ani ne za dekádu vytvořil kolem tisíce maleb (přes 150 s Warholem), víc než dva tisíce kreseb, a přesto jde o „komplexní dílo překypující intenzitou a originalitou“.

Život umělce chrlícího ve strhujícím rytmu obraz za obrazem se uzavřel rok po Warholově smrti. Z kolotoče vyčerpávajícího životního stylu, zbrklých vztahů (na začátku osmdesátých let chodil i s Madonnou), ale hlavně neustálých žádostí o další díla, další výstavy a další prodeje vyskočilo zářící dítě v srpnu 1988 po fatální dávce kokainu a heroinu.

Cesta k vlastnímu vesmíru

Vídeňská Albertina zřejmě počítá se všeobecnou známostí tohoto příběhu a na výstavě ho až na úvodní chronologický přehled nijak neakcentuje. Kdo by se chtěl dostat do Basquiatovy kůže, musí vyrazit do New Yorku. V jeho rodném domě aktuálně probíhá výstava King Pleasure, Královské potěšení, která je rekonstrukcí jeho pokoje včetně pohozených bot a nedokouřených cigaret. Akci pořádají jeho sestry Jeanine a Lisane. Ačkoli jejich bratr od let dospívání přerušil s rodinou prakticky veškerý kontakt, starají se o Basquiatovu značku (takže i o výdělek z triček s jeho jménem) a pozůstalost. Pár věcí z ní zapůjčily i do Vídně.

V ní jsou díky kontaktům historika umění Buchharta k vidění převážně díla ze soukromých sbírek. Pomalované dveře z roku 1981 s názvem Vepřové, ironický portrét černošského policisty ze stejného roku, o dva roky mladší plátno složené na celé jedné stěně ze čtyř obrazů přišroubovaných k sobě na chatrném blindrámu: jsou na něm namalované kosti, lebky, rajčata, mozek, těžební věž nebo sovětská raketa Vostok. Je tu také stínový autoportrét z roku 1983, kde Basquiat zachytil jen černý obrys své tváře, ramena, trčící dredy a prázdné oči.

Všechna tato díla spadají do autorova nejžádanějšího období, za které jsou dnešní sběratelé ochotni utratit prakticky cokoli (rekord zatím drží jeho lebka na modrém pozadí z roku 1982, která se před pěti lety prodala za 110,5 milionu dolarů čili 2,6 miliardy korun). Výstava vrcholí dřevěnou asambláží z poliček, hřebíků a latěk s namalovaným mimozemšťanem, v níž Basquiat složil fenomenální poklonu domorodému africkému umění.

Víc než na autorův osud se expozice soustředí na symboly, které v tvorbě používal, ostatně katalog se jmenuje Jean-Michel Basquiat: O symbolech a znacích. Jestli je Basquiat něčím dodnes inspirativní a nadčasový, tak nikoli sebezničujícím osudem, ale právě metodou skládání zdánlivě nesouvisejících věcí k sobě, již Buchhart pojmenovává jako strategii „copy and paste“. Dávno před nástupem internetové generace Basquiat intuitivně vycítil, že z informačních ruchů přicházejících z vnějšího a (možná kvůli drogám zejména) vnitřního prostředí může každý složit svou neopakovatelnou zprávu o světě.

Basquiat se k této metodě inspiroval nejen jazzem a nastupujícím hip hopem, ale i kolážovými postupy básníka Williama Burroughse: vše je zajímavé, vše je povolené, stačí to vybrat, rozstříhat a zase – úplně jinak – složit k sobě okořeněné vlastní zkušeností. Nebál se své asociace jitřit všemi dostupnými prostředky a nic si nedělal z toho, když si je někdo interpretoval po svém. V životopisném filmu Basquiat, který v roce 1996 natočil jeho přítel Julian Schnabel, to dokládá scéna inspirovaná skutečným rozhovorem. Novinář se v něm malíře zeptá, proč maluje kuřata, a dočká se odpovědi: „Věř mi, je to blecha. A tohle jsou paraziti. A tohle pijavice, šestačtyřicátá a sedmačtyřicátá ze seznamu tisíců pijavic na týhle planetě.“

Používání šablon na plátně, sítotisků, xeroxů, lepení kreseb na sebe ve vrstvách, díky čemuž se z nich stávají prostorové objekty, jichž se člověk touží dotknout. To jsou postupy přetrvávající v současném umění od časů Jeana-Michela Basquiata. U nás je můžeme vidět kupříkladu na postdigitálních malbách stoupající hvězdy Julia Reichela, která dokládá, že ve hře s písmeny a symboly lze v mantinelech gestické malby originálně pokračovat i čtyřiatřicet let po Basquiatově smrti.

Nikdo dnes sice nemůže mít takovou zkušenost z ulice, jakou měl Basquiat v New Yorku osmdesátých let. Ale stačí se podívat na tvorbu dalších českých autorů, jako je Epos 257, Michal Škapa, Jakub Matuška nebo lidé kolem skupiny Ztohoven, a je zřejmé, že právě street art je i dnes jistým klíčem k tomu, jak dojít k vlastnímu uměleckému vesmíru, originalitě, která se umí inspirovat, aniž by vykrádala. I kvůli tomu stojí za to vyrazit na Basquiatovu retrospektivu, jež se takhle blízko našich hranic jen tak nebude opakovat.