„Všimla sis mé kravaty?“ ptá se mě šestnáctiletý syn. Pět dní jsem o něm neměla žádnou zprávu, odjel vlakem kamsi na sever od Londýna, na základnu RAF na školení „vedoucích kádrů“. Počítám, jestli má po návratu všechny údy, ale i tak zaregistruju, že jeho hlas zní jinak. Nesmělý puberťák má nezvykle sebevědomé držení těla. „Super,“ odtuším zmateně, zatímco mi trpělivě vysvětluje, že odteďka – jako všichni oficíři RAF – si váže kravatu na způsob windsorského uzlu. Je širší, má dvě extra provlíknutí.
Britská armáda se mi snaží ukrást kluka. V patnácti poprvé letěl, zkusil si akrobatickou smyčku. Piloti o něj mají zájem i přesto, že se neobejde bez dioptrických čoček. Každou chvíli podepisuji souhlas s víkendem pod širákem, plným pochodů a zbraní. Tentokrát se nic zábavného nekonalo. „Seděli jsme hlavně v učebnách, lili do nás, co to znamená být velícím důstojníkem.“ Když se ptám na detaily, odbude mě slovem „sušina“. Volný překlad teenagerského slangu: kolosální nuda.
„Mohla jsem pro tebe přijet, takhle jsi ztratil týden prázdnin…“ namítám.
„Ne. Jel bych znova. Ostatní kadeti byli super. Baví mě, když spolu musíme prožít něco těžkýho nebo blbýho. Držíme za jeden provaz, spoléháme jeden na druhého.“ Mlčím. „Jeden kluk chtěl odjet, nic mu nešlo. Přesvědčili jsme ho, ať zůstane, pomohli jsme mu, a on to nakonec zvládnul opravdu dobře.“
Ukradli mi kluka. Obořím se proto při jednom setkání na staršího oficíra s medailemi: „Syn miluje historii, měl v plánu studovat…“…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
