Kazaňská rodačka (1977) už několikrát psala o lidech na hraně šílenství. Poslední zbytky rozumu se snažila neztratit tatarská hrdinka jejího románového debutu Zulejka otevírá oči, kterou začátkem třicátých let bolševici vyhnali na Sibiř. Najít logiku v okolní realitě se pokoušel učitel, který jako povolžský Němec v dalším románu Děti Volhy vzdoroval plánované deportaci. A nepředstavitelným mezním situacím je vystaven i hrdina její třetí knihy, jež nyní v češtině vyšla pod titulem Vlak do Samarkandu.
Voják Rudé armády Dějev má v roce 1923 dostat vlakem z Kazaně pět set bezprizorních dětí, které by jinak zahubil hladomor. Cílem je Samarkand, kde je prý jídla dost. Trasu dlouhou přes čtyři tisíce kilometrů mu pomáhá zvládat „ideově pevná“ lidová komisařka Bílá. Nejde však jen o to, kde pro děti sehnat boty, aby se v mrazu vůbec dostaly na nádraží, mléko pro nemluvňata a maso pro hladem opuchlé sirotky. Jak zvládat agresivitu ve vlaku sunoucím se krokem po kolejích, jak se vypořádat s bandity po cestě, korupcí prostoupeným systémem a úmrtností. Jde hlavně o to, zda a jak Dějev může zvládnout rostoucí šílenství, které se ho zmocňuje – stejně jako celého národa uvězněného v totalitním běsnění.
Guzel Jachina v Moskvě vystudovala scenáristiku a na jejích fikčních románech postavených na reálných základech je to čím dál víc vidět. Novinku vydanou v originále loni v Rusku jako by už psala přímo pro filmaře. Drama buduje pomocí drtivě silných obrazů…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
