Když mi bylo něco přes dvacet, zamiloval jsem se do konzervativního myšlení. Jako reportér jsem se tou dobou v Chicagu často potloukal po sídlištích, projektech veřejného bydlení postavených s těmi nejlepšími úmysly, jež se ale časem proměnily v noční můru. Městští architekti, kteří je navrhovali, přitom vážně věřili, že když na místě starých, rozpadajících se čtvrtí vystavějí přehledné řady věžáků, bude se žít lidem lépe.
Jak ale upozornil sociolog Richard Sennett, který sám na jednom z těchto sídlišť vyrůstal, architekti se samotných obyvatel starých čtvrtí na nic neptali. Proměnili je vlastně neuctivě v neviditelné, pasivní diváky svých vlastních životů. V době, kdy jsem na sídliště dorazil já, proměnily se již idealistické plány v symboly úpadku života ve městě.
V té době jsem se považoval za socialistu. Tváří v tvář popsané situaci mně ale s jistým zděšením došlo: tohle přesně předpovídal ten pán, jehož texty jsem louskal na univerzitě. Lidská společnost je nezměrně složitá, tvrdil Edmund Burke. Pokud se ji pokoušíte proměnit na základě nějaké zjednodušené představy stvořené ve vlastním mozku, způsobíte jenom škody, i když jste to tak třeba nezamýšleli. A i když byl Burke britský konzervativní státník, který psával před dvěma sty lety, pravdivost jeho intuice byla v Chicagu osmdesátých let minulého století zcela zjevná.
[image id=„200250888“ caption="S…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
