Může hudba fungovat jako otisk našich osudů? Odpověď britského prozaika Davida Mitchella je jednoznačná. Jeho nejslavnější román Atlas mraků se opírá o motiv stejnojmenné smyšlené hudební skladby, která mu dává kompoziční rámec – a její ozvěny se linou celým autorovým dílem. Není proto překvapení, když se mihne i v jeho nejnovějším románu Utopia Avenue, podobně jako řada dalších povědomých postav a motivů, jež z každého Mitchellova textu dělají rostoucí univerzum. Střídají se žánry, epochy a styly, pavoučí síť fikce tkaná jedním z nejlepších žijících vypravěčů bují.
Utopia Avenue je podobně jako Atlas mraků přímo postavená na hudebním principu. Oproti sofistikované struktuře Atlasu však aktuální text odpovídá době, do níž je zasazen, a stylu, v němž se pohybují jeho protagonisté. Londýn na sklonku šedesátých let je líhní talentů: potkávají se tu dětsky naivní vize s hudební brilancí, sexuální nespoutaností a substancemi, jež podporují imaginaci. Rocková scéna se vlní v rytmu psychedelie, žánry se mísí a hranice smazávají. A do tohoto kvasu přichází nové těleso Cesta do Tramtárie, spolek talentovaných muzikantů protichůdných naturelů.
Mitchell se tu projevuje jako zručný mystifikátor, když v historických reáliích buduje mýtus o nejslavnější kapele, kterou jste nikdy nemohli slyšet. Tramtárie je láskyplný konstrukt, k němuž autor vymýšlí pestrou biografii i barvité popisy písní: každá kapitola zachycuje zrod jedné skladby…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
